Václav Hokův: „bílej magik švýcarsko-kladenskej“

Život a dílo libušínského rodáka, básníka Václava Hokůva

• 

Člověka, i když nevyniká obzvláštní uměleckou obrazivostí, utváří krajina, v níž žil nebo do které se rád pravidelně vracel. Nemusí to být přímo krajina protkaná slavnými památkami, stačí i malé zapomínané mikrokosmy: křížek, svatý obrázek přitlučený na strom, boží muka apod. Ti nejskromnější milovníci přírody si vystačí s připomínkou zapomenuté hodně vzdálené minulosti: viklany, menhiry, ale i obyčejné balvany, které se s tím, jak přírody ubývá, stávají obdivovanými klenoty.

Kladensko představuje vzácný skanzen. Ne pro své přírodní krásy nebo kulturní pamětihodnosti. Poutník zde na svých procházkách nenalézá nic menšího než těžní věže, obezděné chátrající, ale stále honosně vyhlížející důlní budovy, hutní objekty, stará nádraží, koleje, které vedou odnikud nikam – monstra, která se díky svému zchátrání stávají až dnes estetickými objekty.

Básník Václav Hokův (1932–1986) žil v době, kdy tyto dnešní estetické artefakty byly skutečnými provozy. Jejich zchátralost již tehdy přitahovala jemu podobné jedince. Celá jedna generace básníků, malířů, spisovatelů, politických vězňů byla, ať již dobrovolně, nebo za drátěnými ploty, účastna tohoto monstrózního divadla.

Byla to celá plejáda umělců, která zde hledala nejen únik, ale i tvůrčí naplnění. Hokův patřil svým úsilím o imaginativní zachycení krajiny průmyslového Kladenska ve stádiu jeho rozpadu ke Skupině 42. Současně se však snažil uchovat v paměti zbytky staré prvorepublikové kultury s jejím perfektním řemeslem, s často toporným úsilím stavitelů a architektů vzbudit důkladností svých projektů pocit, že jejich díla přežijí veškerou nepřízeň osudu.

Václav Hokův tak stál na rozhraní dvou světů. Jednoho reprezentovaného umělci, kteří viděli v rozpadu svého okolí naději na brzké zhroucení celého systému. Výtvarníci, jakými byli např. Vladimír Boudník, Bohumil Hrabal, Karel Nepraš se ve snaze o zachycení destrukce stali průkopníky dekonstruktivní estetiky následujících dvou generací.

Druhý svět, do něhož patřil právě Hokův, pamatoval skauting, junáka, jazz a eleganci zbytků stylu kdysi vážené, dnes zchudlé střední vrstvy. Chtěl vše jim drahé restaurovat a uchovat.

Václav Hokův nebyl realista ani v klasickém slova smyslu. Dával přednost mýtům před skutečností. Používal ve své tvorbě symboly, skryté významy, náznaky, které spojovaly hlubokou minulost s přítomností. Jeho okolí, rodinné zázemí, osobní dispozice i startovní podmínky jeho postoje podporovalo.

Rodák z Libušína

Libušín, rodiště Václava Hokůva, je bývalé hornické město, severozápadně od Kladna. Na kopci nad Libušínem se dochovaly pozůstatky slovanského hradiště z 9. až 11. století s kostelíkem Svatého Jiří. V těchto místech měla učinit Libuše své proroctví o Praze. První zmínka o obci je z roku 1050. Její rozkvět však souvisí až s těžbou uhlí ve druhé polovině 19. století. V okolí města jsou pozůstatky bývalých dolů s četnými odkryvy, zbytky těžních věží a hald.

Václav Hokův se tak od svých skautských let setkával s prostředím obestřeným pověstmi z české prehistorie, s geologickými zvláštnostmi krajiny, která byla protkána štolami, výkopy a nad níž se na obzoru čněly těžní věže šachet. Snaha proniknout jednotlivými vrstvami až k samému jádru věci se stala charakteristickým rysem jeho pohledu na svět. S mnohovrstev­natostí pohledů na svět se setkáváme i v jeho básních.

Od průmyslového Kladna odděloval Libušín jen val lesů. Václava Hokůva nepřitahovala do Kladna špína ulic a neupravenost jeho stavenišť. Město bylo od doby, kdy zde vznikly hutě a doly, zaměstnávající desetitisíce pracujících z blízkého i vzdálenějšího okolí, semeništěm radikálních myšlenek a místem, v němž se soustřeďovaly osobnosti, které se potřebovaly schovat před zraky špiclů, režimových kritiků nebo jen zvědavých sousedů.

Kladenské inspirace

V době, o níž píšeme, zde sice vládl kult Sirény Marie Majerové a Rudé záře nad Kladnem Antonína Zápotockého, ale zároveň se zde ve skrytu, mezi „otrlými” dělníky soustřeďovala skupina zajímavých lidi všech profesí, kteří zde nalezli nucené nebo „vyvolené” osudové místo. Pracovali zde političtí vězni, mezi nimi též spisovatel Karel Pecka a další. Proto Kladno nebylo nikdy doslova rudé a pro toto barevné spektrum se zde roztodivným existencím, ať již na vzestupu či úpadku, zalíbilo.

Dnes patří většina umělců, kteří zde žili mezi klasiky. Svoji pověst si však museli tvrdě vydobýt. Básník, spisovatel, výtvarník, umělecký překladatel Jiří Kolář na Kladně vychodil měšťanskou školu. Své pocity z města, které připomínalo spíše periférii, dokázal využít ve výtvarné a literární skupině nazvané Skupina 42. Z kladenského prostředí vyšly např. obrazy Kladenský motiv, Město a lidé, Kladenský večer, Ocelárna atd. Podobné pocity z Kladna přivedly do Skupiny 42 pravděpodobně i místního rodáka, malíře Karla Součka.

Jitka a Květa Válovy (Květa Válová v září 1998 zemřela) po celý život společně na Kladně bydlely a tvořily. Byly členkami výtvarného spolku Trasa. Jejich první díla vznikala přímo mezi dělníky kladenských oceláren.

Blízký vztah k Libušínu měl i výtvarník Karel Nepraš, který si však na rozdíl od členů Skupiny 42 uchoval od „dělnickosti“ Kladenska odstup a směřoval spíše k ironické deformaci svých postav a instalací. S malířkou Naďou Plíškovou, jeho ženou, sdíleli spolu rozporuplný vztah k tomuto klidnému prostředí. Paradoxně nalezli oba poslední odpočinek v klidu kostela Sv. Jiří, v místě, které ničím nepřipomíná jejich neklidnou duši.

František Stavinoha, spisovatel, který prošel řadou profesí (cihlář, pomocný dělník, topič, horník v kladenských dolech) z prostředí čerpal ve své literární tvorbě. (Hvězdy nad Syslím údolím, Figurky ze šmantů atd.).

Jiný přístup

Václav Hokův mezi profesionální umělce nikdy doslova nepatřil. Opevnil se ve svém osamocení a s postavami románů, básní nebo obrázků výše uvedených umělců se ztotožňoval jen částečně. Dokázal se vcítit do jejich osudů; rád však viděl za horizont uměleckého řemesla, a proto byl ochoten navštěvovat reálné prototypy postav svých oblíbených spisovatelů, aby si ověřil, co ony svědčí o umění svého autora. Tak zajížděl za postavou pana Nulíčka (jinak kůžičkáře pana Žáka) z Hrabalových Pábitelů, který pojal svůj dům v Unhošti jako umělecký výtvor, v němž nebylo místa, které by nebylo pomalováno obrázky.

Z takových návštěv si Václav Hokův odnášel poučení, že vedle umění, které se rodí v mozku poučeného umělce, může dosáhnout na špičky umění i člověk, ve kterém je jeho nadání uloženo obdobně přirozeně jako v koze. („Je to ve mně jako v koze,“ říká při vysvětlování zdroje své inspirace Hrabalův pan Nulíček.)

Od roku 1960 se Vávlav Hokův začal sbližovat s uměleckou avantgardou, která se scházela v pražské Slávii u stolu Jiřího Koláře. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ale i osobnostnímu založení nebyl schopen se účastnit náročného nočního života, protože nepil ani nekouřil, a navíc se pokaždé dopravoval do svého klidného bydliště v ulici Sv. Jiří v Libušíně. Zde mezi svými knihami „hasil žízeň z věčných pramenů“, učil se jazykům, četl, překládal, procházel se přírodou a psal.

S uměleckým světem se proto Hokův stýkal spíše zprostředkovaně příležitostným kontaktem s osobami, které byly regionálně dostupné – s Karlem a Naďou Neprašovými, Jitkou a Květou Válovými, malířem Nikolajem Chvorinovem, uměleckým kritikem Pavlem Štěpánkem apod.

Udržoval kontakty se západním světem, míval zahraniční návštěvy, s nimiž trávil dlouhé plodné dny, a během nichž si vytvářel za pomoci své četby velmi imaginární obraz zemí za železnou oponou.

Později, kdy se spojil se skupinou mladých přátel žijících v kladenském Podprůhonu, za ním někteří pražští umělci zajížděli sem.

Kladno bylo také semeništěm různých sekt a nábožensky exaltovaných osamělců. Jeho přestavby z měsíční krajiny brlohů, hospod a ruin demolic na průmyslové město se účastnili gastarbeitři z východní Evropy, Kuby apod., kteří zabydlili ubytovny a blízké hospody, takže to zde vřelo multikulturním životem.

Napříč básnickým dílem Václava Hokůva

Libušínská tvorba

Ve svém básnickém odkazu z posledního období zanechal Hokův kvintesenci toho, o čem v životě přemýšlel, o co v životě usiloval. Pokusíme se na několika úryvcích z jeho sbírek ilustrovat nejzajímavější ukázky jeho filosofických a životních postojů.

Václav Hokův jako většina ostatních umělců psal do šuplíku. Své básně psal na psacím stroji a úhledně vázal do šedých desek. V jeho raných básních z padesátých let se projevuje ironický lyrismus ovlivněný všemi vlivy moderního umění básnického, výtvarného i hudebního, často ale promísený s hořkým sociálním akcentem.

Sbírka Básně (nedatovaná, nestránkovaná), patrně z počátku šedesátých let obsahuje básně v próze věnované osobnostem jazzových hudebníků. Jejich skladby v zahraničním rozhlase poslouchal, jak říkal, „s uchem u radiopřijímače“, protože signál z ciziny byl záměrně rušen. Nalezneme zde básně, které prozrazují vedle čistě estetických prožitků, prožívaných při poslechu jazzu i generační pocit vykořenění, doznívající ještě z období války.

V básni Sousto staví autor vedle sebe jako rovnocenné prožitky fyzického i estetického uspokojení. V básni je dokonale sladěna surrealistická hravost s jemně zastřenými obrazy sociálního cítění, které bylo charakteristické pro období přelomu poetismu a humanistického existencialismu.

Zvláštní místo zaujímá v Hokůvově díle sbírka Znamení kozoroha. Tento název nese dvojí význam. Kozoroh je znamením narození jak Václava Hokůva, tak spisovatele Henry Millera, který byl v tomto období středem jeho zájmu. Cítíme zde vedle halasovsky temného akcentu i vliv americké poezie.

Sborník z roku 1964 je již plně zaměřen na americkou literaturu. Je věnován Henry Millerovi, který byl pro Hokůva jakýmsi reprezentantem americké duchovní obrody z tendenčního komercionalismu a snobismu. Zde již Hokův dosahuje duševní vyrovnanosti a formálně dokáže smířit původní lyrismus s lehkostí čínské poezie i americké metaforické hudebnosti.

O spojení kaligrafické kresby s básnickým výrazem se pokusil ve sbírce Čínská zeď (bez datace). Vedle básní obsahuje sbírka úvahy o kaligrafii. Hokův oceňuje na kaligrafii její transcendentální přesah, patrný ve srovnání s abstrakcí a surrealismem, které usilují o tlumočení podvědomých stavů duše. V moderním umění vidí pokračovatele kaligrafie v dílech Jacksona Pollocka a Marka Tobeyho.

Emigrace

Vše předchozí – prvorepubliková výchova, osobní dispozice apod. významně předurčovalo k volbě místa, které si zvolil pro svoji emigraci – střízlivé a racionální Švýcarsko. Sem v roce 1969 odcestoval. Specifikou Hokůva bylo, že se do emigrace odebral s jasným cílem – dodělat a vydat zde své dílo.

Snad to byl i jeho pocit nezařaditelnosti, který ho vyhnal z poklidného Švýcarska do Ameriky. Ani jeho emigrantští kamarádi nemohli pochopit jeho bizarní povahu –opustil rodnou zemi jen za tím účelem, aby si splnil své chlapecké představy o západu, o Americe, jeho hrdinech – H. D. Thoreauovi, R. Jeffersovi, A. Ginsbergovi, černých a bílých jazzmanech – a aby ve skrovné komůrce svého podnájmu znovu uspořádal své dosavadní básně a doplnil je o to nové, co v emigraci získal. Američtí umělci mu byli po celý jeho život za železnou oponou zdrojem inspirace. Po krátkém pobytu v USA se vrátil se zpět do Evropy vyléčen.

V básni Dopis místnímu básníkovi píše ironicky:

Část 4

Když jsem prokouk
ten jejich hollywoodský sen
kvapem jsem mazal sem
do té evropské malosti
relativní velikosti
Tvé rodné zemì
Na útěku před strýčkem Samem
před jeho třpytivým koláčem
jejž žraloci dost
obratně
na Cannery Row
a jinde
ohlodali na kost

Ani po jeho návratu do jeho druhé vlasti, Švýcarska, ho nečekalo očekávané přijetí.

Část 5

V Curychu mne nikdo
nepostrádal
s vánočním dárkem
za mnou nepospíchal
na Štědrý večer 1972
v trojce na hlavním nádraží
mezi italskými teplouši
s řeckými gastarbajtry
pojídaje tu nejsmutnější
večeři
kořeněnou žlučí
ještě trpčí
než Kristus jed

Václav Hokův se tu vyrovnává se svou ztíženou situací. Uzavřen v cizině, hledá kontinuitu se svým ztraceným domovem. Jako zázrakem dostává, prostřednictvím přátel, Halasovu knihu A co básník vydanou v nakladatelství Československý spisovatel. Kniha obsahuje rukopisné projekty a fragmenty zamýšlených děl, z nichž většina dlouhých dvacet let nepoznala světlo světa. Při jeho čtení defilovaly před Hokůvovým zrakem básnické a filosofické konstrukty, podobné těm, které uložil v Libušíně do svých strojopisných sbírek svázaných v šedivých deskách a později pokračujících v jeho sbírkách.

Hokův žasne nad podobností svých myšlenkových pochodů a Františka Halase, jednoho z nejexistenci­álnějších českých básníkù. Jde nejenom o podobnost básnického slovníku, ale také o podobnost tématickou. Básně z Halasova oddílu Hlad jsou si s jeho básněmi Žízeň, Sousto apod. blízké pochopením emocionální atmosféry poválečného období a studených padesátých let.

Ve švýcarské emigraci, zejména po návratu z USA, se Hokůvovi podařilo publikovat tři básnické sbírky – Masopustní nokturno (1980), Čínská zeď (1980) a C*urych: trojrozměrná mandala* (1989).

Po jeho smrti a po převratu v roce 1989 se mu dostalo určitého uznání a publicity i v českém tisku. Základní data o jeho životě a tvorbě jsou uvedena ve význačných slovnících. V edici Tvar (sv. 21, 1994) byl uveřejněn výběr básní Lebka k líbání a jiné básně. Z těchto básnických sbírek jsou citovány úryvky básní i báseň Sousto v závěru tohoto textu.

Odvažuji se tvrdit, že Václav Hokův, by k tak závažnému odhalení kontinuity mezi svojí tvorbou a českým kulturním prostředím a dokonce s jejich zasazením do rámce kultury středoevropské – nikdy bez odchodu do emigrace nedospěl.

SOUSTO

H. D. Thoreau:
Podle Leibiga lidské tělo jsou kamna a potrava
je palivo, které udržuje v plicích teplo.

Kdo může říci jak chutná večeře před popravou
Kdo viděl téci krev po neholené tváři
Zápasící o důstojnost před syrovým bramborem
Zapadlým za ostnatým drátem věznice
Kdo podlehl pokušení vyjít do ulic
Ochutnat sousedovu večeři
Popřát mu dobrou chuť
Rozhlédnout se po jeho stole jako po spásném ostrově
Vždyť jíme nejenom rukama
Prackami umazanýma od klihu uhlí od pryskyřic
Měl jsem štěstí, že jsem nasytil nedorostlé živáčky
Prosící o pohoštění na prahu Štědrého večera
Rozšklebené ruce My Tří Králů
S betlémem hladu omrzlin ústrků
Neznámého sousedovi psa Bobíka
vyměněného ve válce za kostku margarínu
Také jsem jezdil do Všetat pro okurky
Chodil na borůvky do vypaběrkovaného lesa
Česal chmel v krajině Kafkova Zámku
Olizoval z hladu melancholické konvalinky Jana Zrzavého
Proč nenapsat báseň na polévané pišingry
Koupené za první tovaryšský plat
Na babiččiny švestkové knedlíky zapíjené krušovickým pivem
Čokoládu Merkur bílou zmrazenou za 25 haléřů
Na poctivé krajíce se sádlem chleba
Ke svačině na konstrukci dvacet metrů nad zemí
Na Coca-Colu ukradenou z vozíku na letišti v Ruzyni
Škubánky pravidelně doma jednou za týden
Nedolízatelné hrnce od švestkových povidel
Na zázvor obrazů Josef Čapka
Kukuřici prvního vydání Rimbaudových veršů
Fantastické ryzce opékané na skautské výpravě pod Svídnou
Toto je óda na minerálku po operaci na peritonitis specifikace
Proč neozdobit také pitnou vodu nějakým heslem
Pitnou vodu z kasárenského vodovodu
Plodovou vodu před slehnutím rodiček
Abych vyjmenoval ostatní nápoje co jich mám při ruce
A pivo zateplávající v chudobincích kde doklepávají starci špačky
Příběhy tragikomické jako přehrávka na housle o vánocích 1943
Je to také báseň
Na oštěpok ovčiara z Nízkých Tater
Na elegické obědy když se jede stopem
Na cestu žebřiňákem s nákladem obilí
Potravu sváženou z rohu hojnosti
Potřebnou ve dvacátém století
A ještě dlouho potom

---

Autor textu Zdeněk Jonák vydal v roce 2010 společně s Josefem Hebrem vlastním nákladem knížku o životě a díle Václava Hokůva s prostým názvem Václav Hokův. Vzhledem k omezenému množství výtisků není k dostání ve volném prodeji, dostupná je nicméně v knihovnách, včetně Středočeské vědecké knihovny v Kladně.

Datum: 26.2.2011, autor: Zdeněk Jonák, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti