Přírodní divadla v okolí Kladna

Přírodní divadla v okolí Kladna

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

1 2 Další

Deváté číslo kulturní revue Kladno Záporno přineslo článek Jana Červeného o kladenských přírodních divadlech. Text částečně navazuje na výzvu, kterou jsme uveřejnili na našem webu. Protože se do časopisu nedostaly všechny získané informace, přinášíme ve vazbě na časopis některé doplňující materiály.

Počátek 20. století přinesl jeden z dnes už zapomenutých fenoménů – přírodní divadla. Malé scény v lesích, vybavené zpravidla jen několika lavičkami a nejnutnějším zázemím pro herce, vznikaly i v okolí Kladna. V přírodních divadlech hrály především různé dobrovolnické soubory, nezřídka sem ale zavítaly i skutečné herecké hvězdy. V první polovině minulého století šlo o oblíbenou formu lidové zábavy, většina těchto divadel ale po druhé světové válce zanikla.

O rozvoji přírodních divadel se zmiňuje i Olga Skalníková (1959: 77), která ve své mimořádné studii Kladensko píše:

Po násilném přerušení osvětové činnosti světovou válkou nastal po roce 1918 na Kladensku velký rozmach kulturního života. Spolky obnovily svou činnost, zvláště se rozvíjela činnost divadelních ochotníků. Téměř ve všech obcích se otvírala přírodní divadla, kam na představení přicházeli diváci ze širokého okolí.

Nejstarším přírodním divadlem na území dnešního Kladna bylo patrně motyčínské divadlo Na Dunderce (pod Vyšehradem), kde od poloviny 19. století stávala hospoda Na Ostrově. Právě při této hospodě pak někdy počátkem 20. století vzniklo i malé přírodní divadlo.

Ve stejné době, tedy na počátku 20. století, bylo otevřeno přírodní divadlo také v Hnidousech u mlýna, v místě, pro které se vžilo označení Na Samotě (budova dodnes stojí na samém východním okraji Hnidous u Týneckého potoka).

Podrobnější zprávy máme o dalších dvou divadlech, které vznikly počátkem 20. let minulého století v Rozdělově a na Barré.

První z nich, divadlo Na Bílých vrškách, zřídil v roce 1920 na samém okraji Rozdělova dramatický odbor rozdělovské FDTJ na místě bývalého opukového lomu. Divadlo bylo otevřeno 25. července 1920 hrou bratří Mrštíků Maryša. Na premiérovém představení se přitom sešlo přes dva tisíce diváků. Podle dobového tisku byly výkony jednotlivých ochotnických herců zdařilé a„překvapovaly pochopením úloh“. V srpnu téhož roku se Na Bílých vrškách hrála Prodaná nevěsta, v srpnu roku 1921 byla ohlašována hra Jiřího Mahena Jánošík.

Divadlo založila rodina Krausů – otec se čtyřmi syny, z kterých dva odjeli v roce 1919 do Ameriky. Rudolf Kraus se usadil v Chicagu a založil tam české divadlo, s nímž přijel po několika letech za velké slávy hostovat do Čech, mimo jiné i do Národního s Prodanou nevěstou. Rozdělovské divadlo pak vedl další z bratrů Jindřich Kraus.

I divadlo Na Bílých vrškách má slavnou prvorepublikovou minulost divadelní i sociální – jako cíl nedělních procházek. Divadlo fungovalo téměř dvacet let, nacistická okupace v roce 1939 ale veškeré aktivity přerušila. Sedmiletá nečinnost se na zařízení divadla významně podepsala, a tak, když po válce padl návrh divadlo obnovit, muselo být v zásadě vybudováno znovu (obnova vyšla na 40 000 Kčs). Hned po skončení války s opravami pomáhali němečtí civilisté, kteří byli v Dubí připraveni k odsunu.

Prvního května roku 1946 zahájila poválečnou etapu divadla hra Psohlavci. Hraní na prvního máje s průvodem bylo v dělnickém Rozdělově tradicí. Po válce připadlo divadlo pod šachtu Max. O jeho pozdějších osudech nevíme, patrně poměrně brzy zaniklo.

Pozůstatky dalšího kladenského přírodního divadla na Barré (někdy také divadlo V přírodním) jsou dodnes patrné v lese mezi Ostrovcem a Motyčínem, kousek od hostince U Pelců. Divadlo bylo postaveno roku 1922, první představení se odehrálo 18. dubna 1922. Zpočátku se o program starali ochotníci spolku Lumír, později zde působil pěvecko-dramatický spolek Blažek, a naposledy dramatický odbor Jirásek závodního klubu Kablo Kladno. Soubor Blažek, který stál u zrodu divadla na Barré, založil pan Blažek. Soubor se tedy nejmenoval Blažek hned, ale až poté, co pan Blažek na začátku minulého století odcestoval do Ameriky a začal posílat peníze na jeho podporu.

Zlatá léta zažilo motyčínské divadlo ještě před válkou. Po válce fungovalo dál, dokonce až do sedmdesátých let jako jedno z nejvytrvalejších. Byl to však už jen slabší odvar prvorepubliko­vé slávy.

V letech největší slávy tu hostoval i slavný herec Otomar Korbelář nebo operní pěvkyně Marie Podvalová, údajné účinkování Karla Högera se ověřit nepodařilo.

Kde ještě byla přírodní divadla v okolí Kladna

Dělnickým divadlem byly i Vinařice. Obec nedávno uspořádala na téma ochotnické činnosti svých obyvatel výstavu, ta se však týkala spíš činnosti ochotníků od roku 1977. Z vinařického přírodního divadla se dochovalo několik fotografií a ze vzpomínek pamětníků je patrné, že Vinařice čile spolupracovaly s okolními obcemi, mimo jiné vzájemnou výměnou inscenací. Stejně málo informací se podařilo sehnat k přírodnímu divadlu v Pcherách. To bylo v části obce zvané Humna za fotbalovým hřištěm. Přitom z útržků zpráv lze usuzovat, že Pchery disponovaly velmi kvalitním spolkem, který hostoval i v Praze.

Přírodní divadlo na Valdeku bylo v lese nedaleko hostince u Hvězdiček. I ono bylo vybaveno dvěma domky. Zajímavou persónou byl ruský vyslanec Vladimír Alexandrov Antonov-Ovsejenko , který kolem roku 1925 jezdil s rodinou do Valdeku na letní byt a do divadla chodil jako divák. Chlapík, který v roce 1917 osobně velel útoku na Zimní palác, byl po několika misích v roce 1938 povolán narychlo do Sovětského svazu a zde popraven.

Rovněž přírodní divadlo v Doksech s názvem „V Podskalí“ obsadilo prostor vzniklý těžbou kamene. Divadlo bylo dostavěno až v roce 1941 a hned za tepla pokřtěno hrou Naši furianti. Hodně se hrálo i za války. Zakladatelskou partu připomíná tablo, jehož originál je umístěn na úřadě. Historie divadla sahá až donedávna, kdy sloužilo jako dějiště koncertů například skupiny The Teplo, Anopheles a snad i dalších. Po požáru ústředního doku ale aktivity kolem divadla utichly.

Za zmínku stojí ještě přírodní divadlo ve Smečně (v provozu od r. 1923), hlavně díky tomu, že se ho ještě před nedávnem pokoušelo několik nadšenců opravit a uvést do provozu. I v dalších obcích se příležitostně hrálo divadlo venku, ale bez stálého prostoru. V Libušině například na fotbalovém hřišti, v Buštěhradě v zámeckém parku.

---

Jako jeden z hlavních podkladů nám sloužily vzpomínky Jaroslava Vykouka st. a Jaroslava Vykouka ml., které na tomto místě přinášíme v nezkrácené podobě.

Svého času v prvním desetiletí 20. století mělo velkou oblibu přírodní divadlo u hnidouského mlýna. Přispívala k tomu okolní scenérie. Z jižní strany les a kolem širá rozlehlá kotlina s výhledem k Hnidousům a na druhou stranu k Brandýsku-Olšanům. Nejstarší hrou zde hranou byl Šubertův (František Adolf Šubert, 1849–1915, český spisovatel, dramatik a divadelní historik) Jan Výrava. To byla hra z dob selských bouří a povstání. Pamětníci mají stále před očima impozantní scénu, ve které se na jeviště blíží pěší i jízdní vojsko, aby potlačilo vzpouru, v jejímž čele stál sedlák Výrava. Režie tenkrát využila terén v okolí přírodního divadla a nástup vojska řídila již z dálky, takže diváci sledovali blížící se vojsko dlouhou dobu, což bylo napínavé.

Nástupcem přírodního divadla v Hnidousech bylo přírodní divadlo v Motyčíně, v lese nad Barré. I zde byl využit terén. Na jižní straně lesnatý sráz, pod ním studánka, která skýtala nejen osvěžující pitnou vodu, ale také napájela malý rybníček, což vytvářelo přírodní kulisu k některým hrám (např. Jiráskova Lucerna). Proti svahu bylo pozvolné hlediště, které umožňovalo pohodlný pohled na jeviště v celé šíři i hloubce. V hledišti byly dřevěné lavice, které v době, kdy se nehrálo, byly hustě obsazeny hornickými a hutnickými penzisty, kteří zde trávili chvilky odpočinku při kartách. Převládající hrou byl mariáš. Na jižní stráni byl vybudován stabilní objekt, který se přidáním kulis měnil jak v zámek, tak v honosnou vilu i vesnickou chalupu. V jeho útrobách byly skladovány kulisy. Na stráni byly schody, které sloužily k nástupům herců i obyvatelům Motyčína, kteří je využívali při svých cestách do Kladna, neboť k nim ústila cesta „Trávní“, která vedla od „kanálku nad kladenskými hřbitovy“ na Motyčín a na Barré. Přes jeviště vedla veřejná lesní cesta, která, když se hrálo, byla často místem humorných scén, kdy do hry vstoupil poutník, který ji využil k procházce.

Jednou se při jakési historické hře ocitl na jevišti jezdec na kole, který nijak nezpanikařil a herce i publikum pozdravil hornickým „Zdař Bůh!“ Několikrát se stalo, že procházející v rozpacích pronesli: „Promiňte, já nevěděl.“ Někdy se stalo, že narušitel představení byl příliš hovorný a začal z jeviště diskutovat s diváky, herci či nápovědou. Pamatuji se na jednu hru, kdy se opět objevila na jevišti nežádoucí osoba, která místo toho, aby co nejrychleji zmizela, začala monolog: „Ježíšmarjá, to jsem to asi zvoral, co? Ale tam nahoře není žádná cedule, že se sem nesmí! Kdybych to věděl, nikdy bych tudy nešel. Ale koumáku, že máte plno. Hrajete tady často? Co příští neděli, abych tady zase nešel. Vono to ani jinak nejde než přes divadlo. Ale já vám tady asi překážím, že jo? Tak promiňte a já už půjdu. Že se na mě nezlobíte, že ne? Tak já už jdu.“ Potom se obrátil do publika, kterému popřál: „Hezké odpoledne a promiňte, já už nebudu zdržovat, tak. Má poklona, služebník.“ Že se pak herci ani diváci nemohli dlouho soustředit na hru, je nabíledni.

Z dětství mám vzpomínku na vystoupení mého otce, který byl velkým ochotníkem. V mládí byl obsazován jako milovník, později hrál charakterní postavy a končil v epizodách. V přírodním divadle v Motyčíně se hrála hra Růže ze Sibiře. Otec tam hrál tatarského náčelníka a role mu předepisovala jízdu na koni, což u tatarského náčelníka bylo zcela přirozené. Ne u mého tatínka. Jaktěživo neseděl na koni! Režie to vyřešila tak, že otce posadila na koně, těžkého tahouna, kterého u hlavy držel na uzdě jeho majitel, motyčínský sedlák. Pokud kůň šel svým těžkým krokem, otec se v sedle jakžtakž udržel. Ale při narážce „Již se atabek řítí jako bouře!“ se dal kůň do mírného poklusu. Táta tento manévr nezvládl a na jeviště vběhl těžce klusající kůň, kterého vedl tatarský bojovník a hrdinný atabek seděl na koňském hřbetě v hlubokém předklonu a oběma pažemi objímal jeho krk. Místo hrdinného entrée se konala fraška, která pobavila obecenstvo.

Jiná událost se stala při Jiráskově Lucerně. Vlastně si vzpomínám na události dvě. Ta první se stala, když vodníci pozorují, jak tančí víly u jezírka, a jeden z vodníků stále dokola opakuje vodnické „brekeke brec“. Hrál ho již starší člen souboru pan Nachtmann a měl zubní protézu. Ta mu při brekekec vypadla a protože se konalo večerní představení, nebyla na zemi vidět. Chudák vodník tápal rukama po zemi a hledal zuby. Kolem rejdily víly a obecenstvo zaslechlo: „Pozor, nešlápněte mi na zuby!“ Hlasitý smích diváků pověděl, že jim hra líbí. Nakonec vodník zubní protézu přece jen nahmatal, vsunul jí do úst, ale hned zase vyjekl: „Voni jsou vod jehličí a píchá to!“ Smích publika zesílil a všichni si pochvalovali, jaká je ta Lucerna veselá a zábavná. Druhá epizoda se týkala opět mého otce. Tenkrát hrál roli mlynáře jako host slavný a věhlasný Otomar Korbelář a táta hrál dvořana. Došlo ke scéně u lípy, kterou vrchnost bez vědomí kněžny chce porazit. Když dvořan pobízí zámeckou čeleď, aby začala s porážením, má mlynář na obranu stromu vytrhnout jednomu z čeledínů sekeru a výhrůžně se postavit proti panskému průvodu. Dvořan tu má repliku: „Ty na mne se sekerou?“ A tady se stal zádrhel. Komparsista se sekerou byl v tu chvíli příliš daleko. Ostřílený pan Korbelář to v okamžiku vyřešil tím, že nejblíže postavenému drábovi vytáhl z pochvy šavli. Naštěstí nezaváhal ani táta a vykřikl: „Ty na mne se šavlí?“ Výstup se odehrál a v zákulisí se obrátil pan Korbelář na tatínka a pochválil ho za duchapřítomnost, protože prý se obával, že on vyřkne svůj part se sekyrou. Řekl: „Je vidět, že jste starý machr.“ Otec si tuto chválu považoval.

Snadná přístupnost přírodního divadla v Motyčíně byla také příčinou, že při hře Jan Hus nebylo možno ani náznakem Husa upálit, protože neznámý vtipálek připravenou hranici, která byla skrytá mimo jeviště, v průběhu představení zapálil. Pohotový režisér svým sólovým zpěvem „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“ se pokusil vše zachránit. I tentokrát se všichni pobavili. Na inscenaci Jana Husa mám ještě jednu vzpomínku. To představení bylo smutné. Už začátek v zákulisí napovídal, že se něco semele. Okamžiky zahájení představení se blížily a hlavní představitel Mistra Jana Husa, kterým byl ochotník z Rozdělova vystupující jako host, stejně jako nápověda chyběli. Připotáceli se těsně před stanoveným začátkem v značně podroušeném stavu. Můj otec v rolu císaře Zikmunda odmítal za tohoto stavu hrát. Představitel titulní role ho konejšil: „Žádný strach pane Vykouku, upálíte mne v prvním jednání a hotovo!“ Nakonec k tomu bohudíky nedošlo, oba aktéři se dali trochu do pořádku a představení se odehrálo. Když ale končil kostnický koncil a jeho aktéři opouštěli sál, dávali si ve dveřích přednost císař Zikmund a sbor kardinálů tak dlouho, až do dveří vstoupili tři herci současně a silně rozkývali plátěnou kulisu soudní budovy.

V přírodním divadle v Motyčíně se hrál i Zeyerův Radúz a Mahulena. Ve scéně, kde Radúz poutá matku Mahuleny Runu ke skále, se ozve věta. „Duj, větře, duj!“ Ta byla ale zcela slyšitelně přehlušena Runiným výkřikem: „Pozor na paruku!“

Ochotníci hráli svá představení také v sálech s jevištěm. Nejprve v hostinci „U Otcovských“, potom Na Zavadile (v sousedství fy Schwarz) a nakonec v Dělnickém domě v Motyčíně (dnes výroba svíček na Havlíčkově náměstí). I tam se udály humorné situace…

Ve hře Duchcovský viadukt kulisu tvořil i starý kredenc. Ten zapůjčili milovníci divadla. V sále pak bylo při představení slyšet: „Ten kredenc je náš, my jsme ho sem půjčili.“

Jindy zase aktér výstupu přišel do pokoje a svůj klobouk odložil na klavír. Odehrál svůj výstup a podle scénáře odešel. Na klobouk zapomněl. V tu chvíli se ozvalo z hlediště: „Zapomněl jsi klobouk.“ Herec se vrátil, vzal klobouk, uklonil se do hlediště a řekl provinile: „Promiňte.“ Teprve potom opustil scénu.

Jména některých motyčínských ochotníků:

• Bohuslav Vykouk – postupně první milovník, charakter, menší role, zpíval kuplety na večírcích.
• Karel Šeredin – režisér operet, starý komik, člen operetního komparsu kladenského divadla, zapálený ochotník.
• Božena Šeršeinová – rozená Kubátová, původem z Brandýska, manželka Karla Š., v činohře ženy středního věku, v operetě komická stará.
• Josef Novák – majitel obchodu s obuví a obuvník, provozovatel autotaxi Motyčín-Kladno, vlastník autokaru pro 20 cestujících, platila se 1,– Kč.
• Václav Freiberk – horník, komický starý.
• pan Hanuš, salonní role; spáchal sebevraždu skokem do šachty Ronna.
• Zdeněk Zouplna – v operetách 1. tenor; po r. 1945 člen opery v Ústí nad Labem, potom intendant plzeňské operety.
• Václav Charvát – později ředitel kladenského loutkového i městského divadla.
• Jaruna Kazdová – v operetě 1. subreta, soprán.
• Jan Glass – po r. 1945 Klas; 1. milovník v operetě, spolu s J. Kazdovou rodiče poslance Jana Klase.
• Ladislav Hušák – dirigent operetního orchestru, korepetitor.
• pan Šafránek – starý charakter.
• Václav Valín – po 1945 činohra a opereta v Mostě, opereta v Ústí nad Labem, Teplice, Praha-Karlín, Plzeň, Divadélko U zvonu v Kladně.
• pan Knotek – později balet v kladenském divadle
• Václav Huml – později kladenské divadlo.
• pan Nachtmann – staré charaktery.

_____________­________________________­___

Poděkování za pomoc při obstarávání informací a fotografií patří pamětníkům: Václavu Valínovi, Karolíně Ranglové, Vlastě Zázvorkové, panu Koubkovi, Miroslavu Oliveriusovi, Jaroslavu Vykoukovi staršímu i mladšímu, Petru Chmelíkovi, Jiřímu Kolruszovi a dále Jiřímu Junkovi, Zdeňku Pospíšilovi a Jaroslavu Perglovi.

Literatura:

• SKALNÍKOVÁ, O. et al. (1959). Kladensko: život a kultura lidu v průmyslové oblasti. Praha : ČSAV.
• VYKOUK, J. (2009). Kladenský tulák. Kladno : SVMK.

Pokud máte nějaké další informace nebo vzpomínky, pošlete je na redakce@kladnominule.cz. Podobné zvláštnosti si zaslouží naši pozornost.

Datum: 2.1.2011, autor: Roman Hájek, kategorie: Příběhy, témata: Švermov, Rozdělov, divadlo