Malé dějiny Dříně

Malé dějiny Dříně

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Někteří Kladeňáci místo toho, aby trávili svůj volný čas pod klimatizovanými střechami množících se super a hypermarketů na Kladně, vydají se raději autem, na kole nebo pěšky k malebnému místu, které leží ještě v katastru Kladna, uprostřed lesa, a kde stojí malý nenápadný kostel sv. Jana Křtitele. Poutní kostelík si spokojeně hoví mezi borovicemi v lese Dubina, poměrně daleko od lidí, a z jedné strany se k němu poutník dostane od „zaniklé“ obce Dříň, o níž chci tady podat zprávu.

Své pojmenování Dříň dostala pravděpodobně podle keřů dřínů, podobně jako například obec Olšany podle olší a Dubí od dubů. Ale lidová tradice říká, že se v místech, kde ves stojí, chodilo „do modřínů“ a později prostě odpadla první slabika.

Dosud nepřekonaný „kronikář“ zaniklých, sloučených a zapomenutých obcí August Sedláček píše, že oblast kolem Dříně byla osídlená již v době příchodu Slovanů. Jeho tvrzení je opřené o archeologické nálezy, které odhalily prehistorické pohřebiště. Dále tvrdí, že ves stávala mezi Buštěhradem a obcí Hřebeč a bývala v ní v polovině 13. století tvrz, kolem níž se původní ves rozrůstala.

Na počátku 14. století se objevují jména vladyků, kteří se na malém panství vystřídali, Bohuslava (1318–1325), Pavlíka (1319) a Byřvena. V první polovině 15. století patřila Dříň jistým bratrům Mikuláši a Petrovi. Samostatná ves zanikla při obléhání Buštěhradu vojskem Jiřího z Poděbrad a majetek přešel do rukou pánů z Buštěhradu.

Ves pak měla nespočet vladyků a majitelů, z nichž někteří tam zanechali stavební vklad. Např. Vladislav Bezdružický z Kolovrat tady vystavil poplužní dvůr, který přečkal rušné časy proměn, stavebních i společenských. K tehdejší vsi také patřily i dva lomy na mlýnské kameny.

Již v úvodu zmíněný kostelík sv. Jana Křtitele postavil roku 1385 stavitel mistr Jan z Nového Města Pražského na objednávku kněze Jakuba, a pamatuje jako jediný zaniklou ves Újezd (Újezdec). Kostel a obec byly v 15. století opuštěny a teprve v roce 1548 Jetřich II. Bezdružický z Kolovrat dal kostel opravit. K dalším opravám kostela došlo na počátku 17. století, a pak z podnětu lidického faráře Vacka v roce 1732.

V 19. století proběhlo ještě několik dílčích oprav a hlavně přístavba v podobě samostatné romantizující věžičky z roku 1861. Následující dvacáté století přineslo mnoho neštěstí nejen lidem, ale také stavbám. Tady se stalo obojí: při náletu na Kladno došlo prý omylem k zabití 36 dělníků z nedalekých hutí, kteří se uprchli před náletem schovat do blízkých lesů. Kostel byl také poškozen.

K založení sv. Jana se váže několik pověstí, které si jsou více méně podobné. První vypráví o knížeti, který lovil v kladenských lesích, táhnoucích se tehdy až k Řípu, krásnou laň. Musel ji za každou cenu chytit, a proto se za ní vydal až do temných hlubin lesa, kde jak jinak zabloudil. Laň zmizela, ale zato se objevili loupežníci. Kníže prožil noc plnou strachu ukrytý v dutině mohutného dubu. Teprve ráno jej jeho družina našla. Jako projev vděčnosti vystavil kníže na tomto místě kostelík.

Jiná verze praví, že loupežníci milého knížete chytili a chystali se ho pověsit. Ten požádal o poslední přání, zatroubit si naposledy na svůj lesní roh. Zvuk nástroje vydal pro družinu knížete signál, že jejich pán je v nebezpečí. Družina ho brzy našla a loupežníky potrestala tak, jak chtěli oni potrestat knížete. Na oslavu záchrany života vystavěl kníže malý kostel.

„V kladenském kraji jsou četná poutní místa. Jedno z nich je kostelík sv. Jana Křtitele v Dubí, jehož svátek jest 24. června. Noc před sv. Janem byla považována za noc kouzel a tajemství. Tuto noc měly býti sbírány léčivé byliny, protože v té době měly nejvíce léčivé moci. V tu dobu jsou prý květiny v plném květu a mají v sobě soustředěno nejvíce žitných šťáv. Večer před sv. Janem měly býti páleny také čarodějnice, aby neměly přístup k lidským obydlím… O původu kostelíka se vypravuje, že jistý kníže, který v těchto místech dlel na honu, byl pronásledován divými muži. Ukryl se v dutém dubu, kde teprve třetího dne byl nalezen. Z vděčnosti postavil v těchto místech kostelík…“

Na přilehlém hřbitově, se značně pobořenou zdí, odpočívají převážně obyvatelé Dříně a Dubí.

V druhé polovině 17. století byl obnoven panský dvůr a počala se druhá historie Dříně. Vesnice stále náležela k buštěhradskému panství a jejími obyvateli byli převážně Němci, kteří si tu vystavěli svá obydlí ze dřeva a k nim záhy přibyla i dvě hospodářská stavení.

Svým původem zemědělská ves se v polovině 19. století proměnila poměrně za krátkou dobu v ryze dělnickou obec se vším, co k takové obci patří. Z minulé doby zůstal jen velký statek, stojící na okraji Dříně v blízkosti bývalého hradla, a tři menší hospodářská stavení. Do té doby stojící chalupy vzaly za své, stejně jako okolní zemědělská půda. Obec již nespadala správně pod Buštěhrad (tehdy Buckov), ale dostala se jako osada obce Dubí pod správu města Smíchova, a to až do počátku 20. století, kdy přechází Dubí a Újezd pod samosprávu města Kladna. Už v roce 1841 bydlelo ve Dříni 34 horníků. Ves se dál velmi rychle rozrůstala a později se k horníkům přidali hutníci z nově založené Vojtěšské huti.

V roce 1918 si dělničtí obyvatelé postavili za pomoci státní podpory pro sebe bydlení. Postavení dělníků nebylo dobré ani v konjunktuře dvacátých let, proto zakládali různé dělnické zájmové a politické spolky. Dříň si postavila vlastní sokolovnu, v níž se konaly, kromě pěstění těla a národního ducha, schůze revolučního výboru ustaveného, stejně jako jinde v Kladně, na konci roku 1920. Zdejší dělnické hnutí bylo údajně silné, proto nepřekvapilo vítězství komunistů v prvních poválečných volbách v roce 1946.

Převrat v únoru 1948 přinesl Dříni vedle mnoha jiných „pozitiv“ také jeden z desítek táborů nucených prací, které ve zbolševizovaném Československu vyrostly nebývale rychlým tempem. Podle dobových zápisů, ve kterých se píše, že „chovanci chodí na zábavu a zpívají písně proti lidově demokratickému zřízení“ lze usuzovat, že zařízení mělo nejspíš volnější poměry. Byl tu například dva roky vězněn válečný letec RAF plukovník v. v. Jiří Doležal (1919–1993).

„Z nepatrné vsi se stává plodná čtvrť města Kladna. Ústrky bývalé mateřské obce Dubí (!) musí býti odčiněny! Budují se ulice. Podporuje se místní škola ve všech směrech, zřídila se odbočka městské knihovny,“ píše kladenský osvětový inspektor Josef Kos v propagační publikaci z roku 1949.

„Kladno, město dolů a vysokých pecí,“ pokračuje. „Státní dvůr nabývá na důležitosti zřízením strojní zemědělské stanice. Sokolovna, stánek tělovýchovy, se zdokonaluje a rozšiřuje. Památná pouť u sv. Jana se koná společně se všemi korporacemi ve prospěch té či oné veřejné složky.“

A na jiném místě knihy osvětář hřímá: „Dříňští občané volají po stavbě činžáků!“ Naštěstí se tak nestalo a čtvrť si až do dnešních dnů zachovala na několika místech drsný půvab dělnických čtvrtí. Ale nesmějme se autorovi a jeho pochopitelnému budovatelskému nadšení. Však se také bolševik Dříni odměnil… Třeba tím, že v padesátých letech minulého století jednu její část srovnal se zemí, aby rozšířil Poldinu huť a dobudoval megalomanský komplex SONP Kladno. Tímto necitlivým aktem završil sloučení Dříně (také Dubí a Újezdu) s Kladnem.

Ale ruku na srdce, co bylo špatného na tom, že tato vcelku nenápadná část velkého průmyslového města měla svoji mateřskou školku, „velkou“ školu, pobočku knihovny… Co je vlastně divného na tom, že disponovala poměrně čilým společenským životem, že měla několik hospod a krámů?

Po době celkového úpadku společenského života v Čechách v devadesátých letech minulého století, jemuž samozřejmě neunikla ani Dříň, má dnes tato nepřehlédnutelná kladenská „skoročtvrť“ dobře fungující sokolovnu s oddílem volejbalistů a stolních tenistů a občas se v jejích prostorách koná zajímavá událost jako třeba výstava malých psů. Dříň si musí vystačit s jednou hospodou na malém „náměstíčku“ v Ininově ulici a s malým a dobře zásobeným obchůdkem, který má otevřeno sedm dní v týdnu. V budově bývalé 3. základní školy se dnes nachází mateřská škola. Ulice jsou z části pojmenované po dříňských obětech druhé světové války, jako je tomu například v jiné kladenské čtvrti, Švermově.

Doba, kdy malebné dělnické uličky, lemované dělnickými domky, cvrlikaly životem a hospody praskaly ve švech a letící půllitr z okna nebyl žádnou vzácností, stejně jako tulící se páry před sokolovnou, když vřela některou z četných zábav a plesů, jsou nenávratně pryč. Dříň stojí a přes své nemoci moc neztratila ze svého nechtěného kouzla. Avšak vedení města by si mělo uvědomit, že Kladno není jen čistotou zářící a zajímavými stavbami se blyštící centrum, ale také paměť posilující a nezaměnitelný kolorit zanechávající okrajové čtvrti, kde navíc stále žijí lidé.

Rodáci z Dříně:

• Průkopník hry na elektronické varhany Ota Čermák (1919–1963)
• Fyzik, vynálezce a vysokoškolský pedagog Zdeněk Hájek (1935)
• Prozaik, autor sci-fi románů a povídek, ekonomický odborník Josef Truneček (1933)

Prameny:

• Kos Josef: Kladno, město dolů a vysokých pecí. Brno: Národohospodářská propagace Československa, 1948
• Kolektiv autorů: Kladno v osobnostech. Kladno: Státní vědecká knihovna v Kladně, 1998
• Špecinger Otakar: Čtyřicet let socialistického zemědělství Kladenska. Kladno: OV Svazu družstevních rolníků, 1989
• Polánek Karel: Kytice bájí, pověstí a příběhů z okresu kladenského. Kladno: Okresní osvětový sbor, 1941
• Koller Rudolf: Nástin regionálních dějin okresu kladenského.Kladno : Okr. pedagog. středisko, 1968
• www.czechcemetery.com/…/dubichurch/
• http://www.vets.estranky.cz/…ladno---dubi
• http://pesimista.nazory.cz/…pominky.html

Datum: 28.9.2009, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: Dříň

Mapa