Tak jsem vzal koště a hnal dikobraza zpátky

Vzpomínka pana Horáka na kladenský zookoutek

Převzato z revue Kladno Záporno, redakčně upraveno.

Podařilo se nám navštívit ve Hřebči pana Jaroslava Horáka, který stál u zrodu zahrady i u jejího konce a který nám vyprávěl o tom, jak to bylo. Jeho vyprávění, v němž se mísilo někdejší nadšení s nostalgií, nás přesvědčilo o tom, že dnešní park nedaleko tehdejšího poldovského učňovského internátu GDM si opravdu zasloužil název zoologická zahrada. Pan Horák pracoval v internátě jako vychovatel.

Bylo to někdy v roce 1961, vzpomíná pan Horák. Do internátu přišli učňové z východosloven­ských železáren, kteří měli velmi silný vztah k přírodě a práci se zvířaty. Vychovatelé jim tehdy umožnili chovat drobná zvířata (andulky, bílé myšky) přímo v internátě, v koutku živé přírody. A tak to všechno naprosto nevinně začalo. Přišel hajný a nabídl lišku. Učňové svařili pro jistotu hned dvě klece podle vzoru z pražské zoo.

Za nějaký čas už druhou klec obývaly kuny.

Klece byly umístěny před internátem, což se z pochopitelných důvodů nelíbilo hygienikovi. Prostor v údolí pod internátem se ukázal být vhodným místem pro umístění dalších zvířat. Učni, kteří byli myšlenkou nadšeni, začali stavět výběhy, svařovat další klece, budovat cestičky… Původní záměr byl, že budou chována zejména domácí zvířata, protože městské děti je už téměř neznaly.

Ukázalo se však, že to je malý cíl, a tak kladenská zoo navázala kontakt se Státními cirkusy a odtud získala zvířata, která již cirkusy nepotřebovaly. Tak se v areálu ocitl lev (snad i dva), medvědi hnědí i medvědi malajští.

Další zvířata (mývalové, dikobrazi, šakal, psi dingo, vlk, opice, mufloni a další kopytníci) byla získána z jiných zahrad, např. z Prahy, Děčína, Chomutova, Karlových Varů.

Ve spodní části zoo bylo jezírko, kde se chovaly různé druhy husí a kachen. V klecích byli andulky, korely a jiní papoušci, různé druhy bažantů. Pražská zoo darovala také páva, ale musel být vrácen, protože si lidé bydlící v blízkém okolí stěžovali na jeho křik.

V plánu bylo rozšíření zoo o výběh pro vysokou zvěř.

Potrava pro zvířata byla často darována: maso z jatek, zlomky pečiva z pekáren. Učni se museli postarat o sekání trávy a nasušení dostatečných zásob sena na zimu.

Vstupné bylo dobrovolné, vhazovalo se do krabice, prý se ani nemusela hlídat, nikdy se z ní nic neztratilo. Stejně tak nebylo nutné hlídat zvířata, nikdo jim neublížil.

Zoo byla uzavřena na konci šedesátých let, přesný rok si pan Horák nepamatuje. A proč skončila? Nebylo to prý kvůli nedostatku financí ani nezájmu učňů. Nově jmenovanému řediteli spojených oceláren se tato činnost zjevně nezdála dost ideově na výši.

Zoologickou zahradu na krátký čas převzalo město a pak byla definitivně zrušena. A co se stalo se zvířaty? Některá byla vrácena do malých zoologických zahrad, resp. zookoutků, v Děčíně a ve Slaném. Jak skončil na jatkách, poníci a osli u světských. Některá zvířata dožila přímo na zahradě pana Horáka ve Hřebči.

Nad albem si pan Horák připomíná další druhy zvířat a dojde také na historky, které jsou neopakovatelné.

Gustav měl na starosti medvědy. Šli uklízet s klukama a vždycky je zahnali na jednu půlku klece, zatáhli, uklidili jednu půlku, pak je přehnali. Jenomže zapomněli zavřít klec, a teďka vidím, že lidi utíkají, koukám, a medvědi šli k internátu. Jenomže to byli medvědi z cirkusu, a když se začalo tlouct železo na železo, tak oni zalítli zase zpátky, prakticky nic se nestalo, žádnej malér.

Dole pod pekárnama, tam vedla železnice ke spojenejm ocelárnám, byla masna, na rohu. A jednou nám utek dikobraz. A úplně rozehnal frontu na maso, která tam stála. Tak já jsem vzal koště a hnal jsem dikobraza nazpátek.

Vopice, těch jsme tam měli jednu dobu padesát. Ale to nebyly naše. To byly z výzkumáku. To byli ty makak rhesus. Tak říkal ten šéf jednou, na zimu, kdybyste si je tam vzali. Tak na zimu nám je tam dali a na jaře všech padesát vopic jsme jim vrátili. A von říká, no hele, jestli ňáký chcete… Tak nám jich tam nechal tenkrát deset.

Pes dingo. Na jaře vždycky, když se nám urodili, tak jsme je prodali. Lidi, ty byli do nich blázniví, jenomže na podzim je vraceli, protože ty jsou nezkrotný.

Lišky, tak to jsme tam měli jednu Mindu, tu nám dal hajný. Kluci s ní chodili na řemínku po Kladně. Já když jsem si vlezl do klece, tak vona mi volízala uši. A jednou přišli myslivci, že by ji chtěli. Měli tady Němce a chtěli jim ukázat norování. A ta liška, co ta dělala! Jako kdyby to vycejtila, mně se zakousla do kolena, jak jsem ji odtrhával, tak jsem měl propíchaný prsty, ale všechno dobře dopadlo. No, a oni vodešli a druhej den zas byla liška, jak kdyby se nic nestalo.

Krásně sugestivní výpověď pana Horáka zaznamenala Zuzana Vlčková, která si pamatuje, že tam byla s dědou, držela se ho za ruku, a je si jistá, že viděla lva.

Datum: 2.3.2008, autor: Zuzana Vlčková, kategorie: Příběhy, témata: zoo

Mapa