Malé dějiny Hnidous

Průřez historií jedné z nejmladších částí Kladna

Severně od Kladna leží městská čtvrť Švermov a ještě trochu více na východ je její část Hnidousy…

První zmínka o Hnidousích pochází z roku 1282, v souvislosti se zápisem, že malinká ves, přesněji jeden její díl, patřil vyšehradskému kostelu. Byla tedy kněžským zbožím, a to až do roku 1420. Druhý díl byl Léta Páně 1338 darován králem Janem Lucemburským jistému Gottfriedovi, šéfkuchaři královské kuchyně, a tímto činem se zmiňovaný díl dostal jako manství pod hrad Křivoklát.

Je také možné, že Hnidousy měly i svoji tvrz. Kolem roku 1407 se jim totiž může říkat „vladyčí sedění Dobeše z Hnidous“. Mlhavé zprávy hovoří o místě někde blízko staré školy. Později se majitelé velmi rychle střídali: Slavibor z Hnidous, Jan Skopec z Královic, za husitů Jan Špatka, později Jindřich z Malíkovic. „Kdo následoval po Jindřichovi, není známo, ale po čase putoval tu Václav Kožišník a ten prodal dědictví své (statek) v Hnidousích Janovi Hochovi, jenž se potom psal také z Hnidous. Odevzdání se stalo r. 1472 dne 12. října a r. 1483 pustil mu Jindřich z Moravěvsi a z Hostivice všecko své právo, jež měl ke dvoru Špatkovskému za 40 kop“ (August Sedláček). Ves se tehdy dělila na malé statky, až později scelované.

Rod Pětipeských, Albrecht a jeho bratr Vojtěch, synové Jiří Jan a Jan Albrecht, drželi postupně Hnidousy až do roku 1613. Poslední z nich tu dostavěl tvrz, ne však takovou, jakou známe ze středověkých vyprávěnek a příhod, s příkopem a hradbami, spíše šlo o trochu více oplocené stavení. Za třicetileté války byla pobořena, později přestavěna na sýpku, která však byla v 1. polovině 19. století zbořena. Stávala na východní straně dnešní ulice Malá Strana.

Jan Jiří nebyl dobrý hospodář, a proto, když umřel, „bylo shledáno, že oba jeho statky Libochovičky a Hnidousy nelze pro sirotky udržeti“(August Sedláček). Zemský soud tehdy odklepl prodej Ctiboru Tiburcímu Žďárskému ze Žďáru, což byl i držitel Kladna. Jeho syn byl po bitvě na Bílé hoře nařčen ze spolupráce s rebelanty, ale byl natolik šikovný, že se z nařčení dokázal vykroutit. Zemřel bezdětný a tak měl na manství nárok syn jeho bratra Florián Jetřich, jenž vynaložil nemalé peníze na pokatoličtění okolních obyvatel.

Třicetiletá válka Kladensko zplundrovala. Lidé v Hnidousích pomalu neměli ani na kůrku chleba. Krvavou řež přežily všehovšudy tři chalupy. Až do konce 18. století se Hnidousy nedostaly na předbělohorskou hospodářskou a životní úroveň. „Takový byl stav, když František Adam (syn Floriánův) r. 1670 dne 7. dubna zemřel. Léna na Hnidousy nepřijal, a proto týž statek po manském právu propadl…“ (August Sedláček). Dědicem se stal, podle přání zesnulého, jeden z jeho protestantských strýců, který žil v Sasích. Podmínkou ale bylo, že „víře katolické musí se přiučiti“(August Sedláček), aby mohl získat i Hnidousy. Spor se táhl celých 16 let, protože žádný ze Žďárských se nechtěl své víry vzdát. Jmění, mezi které patřily i Hnidousy tak připadlo pěti sestrám zesnulého Františka.

Hnidousy dostala Marie Maxmiliána, která žila na Kladně. Panství bylo ale rozparcelováno, a jelikož se pozůstalí po zemřelé Marii Maxmiliáně nemohli domluvit na společném hospodaření, prodali kladenské panství Františce, kněžně Toskánské, která ho roku 1703 prodala břevnovskému klášteru. Benediktini tu pak byli pány až do zrušení nevolnictví.

Nejstarší zástavbou obce je s největší pravděpodobností místo téměř v nejvýchodnějším cípu obce, kterému se říká „na Malé Straně“ (v sousedním Motyčíně mají zase Vyšehrad!). Stávala tu již zmíněná tvrz. Malá strana je pokládána za jádro středověké vsi. Podle mapy stabilního katastru z roku 1840 lze předpokládat, že šlo o krátkou ulicovku, snad až později zastavěnou jen po západní straně.

Velkým zlomem ve vývoji obce bylo bezpochyby, stejně jako v celé řadě sousedních obcí na Kladensku, nález uhlí a následná jeho těžba a založení hutí. Do kladenského kraje přicházejí od poloviny 19. století stovky a stovky nových lidí, mužů i žen, za prací, o níž si myslí, že je dobře uživí. Jihozápadně od Hnidous byl roku 1858 založen důl Kübeck (hlouben v letech 1851–1858), který sice přivábil nové lidi, ale na demografickém vývoji Hnidous neměl větší vliv. Jinak tomu bylo o asi třicet let později po založení dolu Ronna.

V červnu roku 1885 byla na Ronně, severně od obce, zahájena těžba (hloubení započala o tři roky dříve), a byl to zřejmě podnět k rozvoji Hnidous. Důl Ronna, nazývaný tak v letech 1882–1946 podle ředitele zakladatele dolu – Společnosti státní dráhy – Antonínu Ronnovi, později Gottwald III, dával práci nejen hnidouským. Od té doby zaznamenáváme v Hnidousích velký stavební ruch, který trval až do začátku druhé světové války. Během tohoto období vzrostl počet domů pětinásobně. První domy, které si vystavěli novousedlíci v polovině 19. století, vyrostly podél severní strany, dnešní Velvarské v oblasti nad Malou stranou.

V roce 1882 je hnidouským obecním výborem zažádáno o výstavbu dvoutřídky, aby hnidouské děti nemusely ve vichru, dešti a sněhu chodit do Pcher nebo dokonce až do Kladna. Budova školy byla otevřena v roce 1884. Brzy však nestačila a po zamítnutí žádosti o přístavbu slánskými radními bylo přistoupeno k výstavbě zcela nové školní budovy.

S prudkým rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku přichází také živý dělnický život a vznikají první dělnické spolky a hnutí, která se pak sjednocují pod hlavičkou především sociální demokracie.

Z roku 1904 je zmínka o ochotnickém souboru „Osvěta“ („Spolek Čtenářsko-divadelní“) s třiceti „přispěvateli“. O velmi dobrém ochotnickém divadle se hovořívá ve spojitosti s bývalým mlýnem, stojícím u silnice z Hnidous do Brandýska. Jaká je spojitost mezi „Osvětou“ a mlýnem, mi ale není známo.

Rok 1910 je na Kladensku rokem značného sportovního vzepětí a rokem vzniku nemalého počtu sportovních klubů a kroužků. Týž rok byl v Hnidousech založen sportovní klub Hnidousy, jenž jako jeden z mála přežil první světovou válku a po sloučení s motyčínskou kopanou v roce 1949 drží tradici dodnes.

V Hnidousích jsou také rozpoznatelné stopy mladého revolucionáře Antonína Zápotockého (1884–1957), který měl údajně nemalý vliv na tom, že kostel sv. Mikuláše nemohl být postavený v Motyčíně, jak se původně plánovalo, ale v sousedních Hnidousích. Ale na tom, že kostel vůbec stojí, jistě mladý Zápotocký neměl sebemenší zásluhu. Hnidousy zdobí kostel sv. Mikuláše od června roku 1913. Je to pozdně secesní stavba stavitele Antonína Procházky, který mimo jiné stavěl kladenský Okresní dům a rozdělovskou školu, a přišla tehdy na pětašedesát tisíc korun. Kostelní věž měří 32 metrů, ale přesto je těžké ji spatřit zdálky, zvláště v jarních a letních měsících, kdy je městečko zahaleno do korun rozkvetlých stromů. Hnidousy nikdy nebyly příliš náboženským místem. I když kostel plnil svou funkci dobře, spíše politikou žil hnidouský občan a připravoval se na revoluci, která změní svět ve spravedlivější místo k životu a vytvoří pro pracujícího člověka důstojné podmínky přímo úměrné jeho významnému postavení horníka a hutníka. Tradiční víra v Boha a potlačovaný revoluční kvas se ale v jeden okamžik spojily… Na věži kostela, kde podle pramenů ještě na konci šedesátých let minulého století svědčil o této době vápnem vytvořený nápis „Ať žije Alois Muna!“

Alois Muna (1886–1943) byl předním a velmi agilním funkcionářem radikálnějšího křídla kladenské sociální demokracie, který spoluzakládal komunistickou stranu Československa. Znal se s Leninem a za první republiky byl poslancem Národního shromáždění. Byl také známý svou nesnášenlivostí k československým legionářům v Rusku, byl vězněn a nakonec v roce 1929 vyloučen z řad KSČ pro „pravicový oportunismus“. Poté vrátil se do sociální demokracie…

První světová válka měla na Hnidousy podobný dopad jako na ostatní obce a města v českých zemích. Drahota, nedostatek potravin a zboží každodenní potřeby… A oběti. Na hnidouském pomníku padlým z 1. světové války, vytvořeném v roce 1926, je na čtyřicet jmen. Asi nejznámější hnidouskou, a vůbec kladenskou, obětí prvního válečného běsnění je František Koucký (1894–1918), který byl popraven jako přímý účastník vzpoury v Boce Kotorské. Po první světové válce nastal v obci čilý stavební ruch, který je v takovém rozsahu zaznamenán podle statistiky jen v letech 1890–1900, kdy bylo postaveno devadesát domů. Rozrostl se například počet domů za Týneckým potokem a vznikla tak typická hornická kolonie. Dále se stavělo v oblasti na východní straně od hlavní silnice do Pcher, dnes 28. října. Z třetí dekády pochází také zajímavá stavba hnidouské sokolovny.

V letech 1921–1930 se však postavilo o 68 domů více než v posledním desetiletí 19. století. Do roku 1920 se obec ještě více rozšířila směrem k sousednímu Motyčínu a návštěvník neznalý tohoto místa by jistě měl za to, že jde o jednu a tu samou obec. Tak měli k sobě obě obce urbanisticky blízko. Ve dvacátých letech začala zástavba západně a severozápadně od náměstí Mikoláše Alše, rozvíjela se i nevelká hornická kolonie v jižním svahu podél serpentinovité staré silnice do Kladna (dnes Pod hájem). V padesátých letech vyrostla nad touto silnicí urbanisticky samostatná dělnická čtvrť zvaná Korea, která jako jediná nebyla pravoúhle řešena, nýbrž stavěna téměř na funkcionalistickém principu okružních ulic.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století se stavělo v okolí kostela sv. Mikuláše a díky tomu se urbanisticky vyprofilovalo dnešní prostranství s přilehlým náměstím Mikoláše Alše. Šlo o stavby obecního úřadu, přístavba školy a dva nájemní domy.

Bylo tak téměř samozřejmé, že padne návrh na sloučení obou obcí. První návrhy přišly již v roce 1912, ale nikdo se jimi vážně nezabýval. Další pokus byl uskutečněn rok po vzniku samostatné Československé republiky. Motyčínští radní tehdy poslali vládě ČSR svou představu o spojení s předem rozhodnutým názvem vzniklého celku – Motyčín. Ovšem o této své iniciativě zapomněli říct svým hnidouským kolegům a ti svolali ve své obci protestní tábor lidu. V roce 1922, kdy byly Hnidousy povýšeny na městys, se „slučovací“ nápad obnovil, ale se stejným neúspěchem. Na základě tehdy stávající rivality obou obcí, vyšla iniciativa opět naprázdno.

Druhá světová válka si v Hnidousích, podle už zmiňovaného pomníku padlým, vybrala třináct obětí; pět občanů obce bylo popraveno, jedenáct umučeno a dva zahynuli při náletu. Podle většiny z nich jsou dnes pojmenovány některé hnidouské ulice.

Historie Hnidous se skončila 5. květnem roku 1949, kdy došlo k „násilnému“ sloučení Hnidous a Motyčína. Zvolení zástupci na Místním národním výboru jednohlasně odsouhlasili spojení obou městysů. Na návrh zástupců pracujícího lidu, byl vybrán název Švermov, po komunistickém funkcionáři a protifašistickém bojovníkovi, který zahynul za slovenského povstání a s Kladenskem neměl nic společného.

V roce 1968 byl Švermov prohlášen za město, když se tak nepovedlo už v roce sloučení a v roce 1980 se stal součástí Kladna. Po roce 1989 byla uspořádaná anketa, jestli se Švermov nemá přejmenovat. Ale vyvstala otázka, jak? Vždyť toto město nemělo nikdy jiný název a došlo by tak opětovnému hašteření o název; Motyčín nebo Hnidousy? Ale v roce 1990 už nebylo po vzájemné řevnivosti hnidouských a motyčínských dědečků a babiček ani památky.

Datum: 7.2.2008, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: Švermov

Mapa