Historie symfonických orchestrů

Historie symfonických orchestrů v Kladně

Středočeská filharmonie

Počátky tohoto hudebního tělesa jsou těsně spjaty s kladenským divadlem. To mělo už v prvních letech své existence vlastní orchestr. Vzhledem k rozměru orchestřiště a prostorovým potřebám divadla nemohl být početně velký. Stálý soubor divadelních hudebníků byl třeba hlavně kvůli uváděným operám a později operetám. Neměl ovšem dlouhého trvání – fungoval přibližně od roku 1915 do roku 1922. Z finančních důvodů se tehdy přestaly opery a operety uvádět, a orchestr byl proto rozpuštěn.

V čele tohoto původně divadelního orchestru stál od počátku kapelník Josef Vašata. Samostatně se tento soubor představil poprvé 19. dubna 1922 jako Bývalý divadelní orchestr. Hudebně se zaměřoval na běžného posluchače, koncerty měly napůl vážný a napůl populární charakter. Produkce orchestru chtěla především „povzbuzovat smysl pro ušlechtilé vzdělání srdce v nejširších vrstvách obyvatelstva předváděním význačné hudební a operní tvorby.“

Od 26. května 1922 vystupoval soubor již jako Středočeská filharmonie. Překvapující je, že hned v létě odjel orchestr na zájezd s Českou obcí sokolskou do Jugoslávie jako doprovodná hudba, a při té příležitosti uspořádal několik úspěšných koncertů s hudbou českých skladatelů. Jeden z koncertů proběhl za účasti československého velvyslance a jugoslávského královského páru.

V roce 1926 se vrátila filharmonie k operním představením v kladenském divadle za účasti sólistů Národního divadla, několikrát také hrála v severních Čechách pro české menšiny. V roce 1934 převzal taktovku nejprve Vašatův nejstarší syn Rudolf (žák Václava Talicha) a od roku 1941 se jako dirigent představil druhý syn Karel. Josef Vašata zemřel 28. září 1942 a v řízení orchestru se postupně střídali všichni tři synové, včetně nejmladšího Zdeňka. Ten se v době války stal kladenským regenschori a velice necitlivým způsobem vystřídal předchozího varhaníka, skladatele a kantora pana Hoffmanna. Za celým přesunem stál tehdejší kladenský farář, jenž se ve vyhrocených chvílích zaštiťoval gestapem.

Po roce 1948 se orchestr uchýlil pod závodní klub ROH při Městském národním výboru Kladno a od roku 1953 pod závodní klub ČSAD. V té době řídil orchestr Přemysl Charvát i oba mladší bratři Vašatovi. Materiálů nejen z tohoto období se dochovalo velice málo. Soubor přestal existovat v roce 1954, stejně jako druhé symfonické těleso města Kladna. Ano, Kladno mělo před padesáti lety dva plné symfonické orchestry. Tím druhým byla Kladenská filharmonie.

Kladenská filharmonie

Samotné příčiny jejího vzniku v roce 1902 byly už popsány v několika brožurách vydaných k různým příležitostem orchestru a leccos je patrné i z ustavující listiny. Impulsem k jejímu vzniku byl koncert České filharmonie v Kladně na podzim roku 1901. Nadšení místních muzikantů vedlo za několik týdnů k první zkoušce. Po otištění inzerátu se na druhé zkoušce rozrostl počet členů ze čtyřiceti pěti na šedesát.

V čele orchestru stanul Hynek Kubát, žák Antonína Dvořáka, a již 9. března 1902 se uskutečnil první koncert. Posláním orchestru bylo naplnění ideje demokratismu, „která přivábila pod prapor zázračné hudby příslušníky všech společenských tříd“, a dále ideje „vřelého nacionalismu spočívající v hloubce založeném vědomí o významu české hudby…“

Jak dokládá nejen kronika, ale i řada výstřižků z dobového tisku z časů monarchie i první republiky, i cíl činnosti Kladenské filharmonie byl především osvětový. Z velké většiny nasazovala do repertoáru českou hudbu – od Bedřicha Smetany po současné žijící uznávané i začínající skladatele.

Jedna z prvních zpráv dobového tisku je ze slánského listu Svobodný občan z května 1903. Tehdy, přesněji 21. května1903, orchestr prvně vystoupil mimo Kladno – jeho první „zájezd“ vedl právě do Slaného. Autor článku ve Svobodném občanovi znal orchestr již dříve, minimálně z desátého koncertu filharmonie z 2. května 1903, uspořádaného na památku úmrtí tvůrce české hudby Bedřicha Smetany. O něm se zmiňuje v souvislosti charakteristikou tělesa. Popsal je třemi slovy: „kus žírné půdy“, a v úvodu článku napsal: „Těžko bych dnes nalezl analogie, jež by alespoň z dáli se blížila tomuto zajímavému orchestrálnímu sdružení…“

Autor dále uvádí, že v době, kdy Česká filharmonie koncertuje po venkově a lidem přináší řídkou příležitost poznat velké poezie prostřednictvím symfonií, je město Slaný opomíjeno a velká díla mu zůstávají vlivem úzkých poměrů cizí a nedostupná. Na tomto pozadí zdůrazňuje smysl poslání osvětového koncertu. V druhé části článku hodnotí kvalitu přednesu děl Smetany, Griega, Dvořáka, Fibicha, Čajkovského, Webera a práci dirigenta Hynka Kubáta.

Ke Smetanově symfonické básni Z českých luhů a hájů například píše, že skladbě by prospělo rychlejší tempo dle vzoru Kovařovicova. V závěru se pohoršuje nad slabou účastí slánské veřejnosti a jízlivě uvádí několik možných důvodů, třeba že je po řadě zimních měsíců vyčerpána „opojnou poezií různých obskurních operet“.

Jiný článek o dalším, dvanáctém koncertu se nese v podobném duchu. Na jedné straně žehrá nad nízkou účastí obecenstva a na straně druhé vyzdvihuje souhru orchestru „o hodný kus lepší“. V závěru se přimlouvá za programy s důkladným výkladem, protože pokud náhodou posluchač dílo nezná a nemá v ruce pomůcku k jeho porozumění, přejde skladba kolem jeho ucha bez ozvěny.

Jen z několika vět z dobového tisku jde lehce mráz po zádech. Šlo o celkové společenské smýšlení nebo o aroganci, neomalenost a omezenost autora článku? O výběru skladatelů píše: „Samý Weber a docela Haydn, Symfonie G dur, kdo ví co to je, a Wagner, takový Němec, to je škandál, a Robitschek naposledy, je to Žid. Proč nic od Fialy, proč žádné »Ztracené štěstí« nebo »Sen dobrovolníka«? Nebo aspoň od Zöllnerů »Loutku«? Ale mluvte s těmi pány, když si nedají říci.“

Krásný je ze stejného roku blíže nedatovaný článek z listu Nové Kladenské zájmy (č. 8, s. 2) o Kladenské filharmonii a občanstvu. Pojednává o zvláštních poměrech a kastovnictví v kladenské společnosti. „…, jak tu možno žít? Pro nikoho tu není vlídného přijetí!“ Dále se zde píše, „že člověk střední existence je na tom nejhůř. Do vyšší společnosti nesmí. To by bylo dotěrné a drzé. Nemůže ani mezi ‚dělný lid‘, kde vypadá jako vyzvědač, který donáší pánům. Ovšem existuje výjimka. V jedné společnosti sedí vedle sebe doktor a horník, učitel vedle žáka, úředník vedle svého sluhy, staří vedle mladých a všichni si stejně upřímně tisknou ruce z lásky a nezištné obětavosti k hudbě.“ Podle článku i odborníci dotvrzují, že Kladenská filharmonie nemá daleko na tu Pražskou, i když nezkouší denně, ale jednou za týden a že jedním „…z nejpřednějších ochotnických orchestrů nejen v Čechách a v Rakousku, ale i v celé Evropě.“

Z prvních významnějších počinů uvádím například koncert k uctění památky Antonína Dvořáka z 13. listopadu 1904. Byl celý složen z jeho skladeb a k jeho příležitosti vznikl velký patnáctistránkový program s důkladným rozborem mistrových skladeb. Zajímavé byly i dva koncerty v jednom dni (25. března 1905). Odpolední dětský a večerní, který byl zároveň jubilejní dvacátý, k uctění památky Bedřicha Smetany. Nebo dvacátý čtvrtý koncert 4. března 1906 na paměť 150. výročí narození Mozarta.

Již v samotných počátcích orchestru spoluúčinkovalo na koncertech i několik profesionálních koncertních umělců, což svědčí o úrovni a věhlasu tělesa. 6. března 1904 to byli bratři Hájkové z Hradce Králové (housle, klavír) a koncertní pěvkyně Božena Karpelesová. Z významnějších umělců s filharmonií hrál 3. prosince 1905 a 2. listopadu 1911 houslový virtuóz František Ondříček. Při jednom projektu v přírodním divadle v Šárce doprovázel rozšířený Kladenský symfonický orchestr Emu Destinnovou.

Složitá situace za druhé světové války se nevyhnula ani filharmonii, ale přesto dokázala během ní uspořádat několik koncertů, kde zazněla například i Smetanova Má vlast. Po osvobození byla činnost orchestru obnovena.

Na koncertě 9. května 1946 vystoupil Hynek Kubát po čtyřiceti čtyřech letech naposledy. V létě onemocněl a za rok jmenoval svého nástupce Karla Vacka, který byl zvolen dirigentem na valné hromadě 17. června 1947. Hynek Kubát zemřel 8. listopadu 1948.

Pod jednou taktovkou

Padesátá léta byla osudná mnoha spolkům a negativně ovlivnila a zpečetila osud obou orchestrů. Ač se filharmonie za války omladily, což mohlo zajistit jejich plynulé pokračování, tak politické tlaky – vstup Kladenské filharmonie do závodního klubu SONP (Spojené ocelárny, národní podnik), odklon dirigenta od klasického repertoáru k politicky angažovaným skladbám a jeho odchod v lednu 1954 do Prahy – se jim nakonec staly osudnými.

Někdy v roce 1954 se oba původní orchestry sloučily. Za války i po ní občas vystupovaly společně, ale rivalita obou těles byla stále znatelná. Muzikanti se pečlivě rozlišovali, kdo z nich je z kterého orchestru. To dosvědčuje i skutečnost, že ještě v roce 1946, kdy fungovaly obě filharmonie, stíhali tři mladí muzikanti docházet do obou souborů. Kladenská filharmonie zkoušela v úterý a Středočeská v pátek. Když se to dozvěděl Hynek Kubát, přeložil zkoušky také na pátek.

Spojené filharmonie vystupovaly od roku 1958 již pod jedním názvem. Dodnes fungující soubor v průběhu let vystřídal několik koncertních míst ve městě, aby se počátkem 90. let opět vrátil do divadla. Zůstává jen otázkou financí, jestli a v jaké podobě se vážná hudba v kladenském divadle udrží.

Datum: 4.2.2010, autor: Karel Procházka, kategorie: Příběhy, témata: hudba