Ludvika Smrčková

První dáma československého skla

• 

23. února 1903–20. ledna 1991

Ludvika Smrčková se narodila v rodině železničního úředníka. Právě zaměstnání jejího otce přivedlo rodinu Smrčků do Kladna, kde se Ludvika narodila poblíž kladenského nádraží v Kročehlavech Na Výhybce.

V roce 1915 nastoupila ke studiu na kladenskou reálku, kde se rozhodla blíže věnovat výtvarnému umění. Její rozhodnutí podpořil její profesor kreslení a deskriptivní geometrie Stanislav Kulhánek. V roce 1921 složila maturitní zkoušku, čímž se jí otevřela cesta na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Současně v letech 1921–1925 studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, dále pak v letech 1925–1927 Vysoké učení technické v Praze.

Zpočátku se ve vlastní tvorbě věnovala knižní grafice a návrhům knižních vazeb. Tuto činnost realizovala jen soukromě – navrhovala knižní vazby pro vlastní knihovnu, čas od času navrhovala pro soukromníky z Litomyšle, kde jeden čas pracovala jako profesorka na střední škole.

Směr její tvorby změnila až výstava dekorativního umění v Paříži, kde získala stříbrnou medaili za broušený pohár. Dalším jejím úspěchem bylo vítězství v soutěži Svazu československého díla, jenž vyhlásil soutěž o nejlepší návrh užitkového skla. Smrčková zvítězila svým návrhem tenkostěnné nápojové soupravy z foukaného skla. Její návrh splňoval požadavky estetické, funkční i výrobní, a tak byl její návrh doporučen do výroby.

Přestože se může zdát, že na poli sklářské výroby zazářila, prozatím tomu tak nebylo. Smrčková se musela vyrovnat s tím, že nebyla přijata jako profesorka na sklářskou školu v Železném Brodě, sklářství tak zůstalo jejím koníčkem, kterému se věnovala ve svém volném čase v době, kdy se živila jako profesorka na různých středních školách jako profesorka kreslení.

Ve sklářské činnosti ale neustávala, naopak – odborným studiem, praxí ve sklárnách a cestováním po zahraničních výstavách si prohlubovala technické znalosti. Ze zahraničí se jí také dostávalo řady ocenění a v roce 1935 dokonce odmítla nabídku zřídit ve Finsku vlastní huť a sklářskou školu.

V její tvorbě mezi válkami vykrystalizoval její oblíbený motiv a sklářská technika, kterým zůstala ve své tvorbě věrná až do své smrti. Nejoblíbenějším motivem byly obrázky květin, nejoblíbenější technikou rytí diamantem. Tato technika spočívala nejprve v tvorbě tvaru skla, na něž se pak podle předem vymyšlené předlohy ručně rylo.

Přestože druhá světová válka pro mnoho umělců znamenala stagnaci v jejich činnosti, Ludvika Smrčková ve sklářské výrobě pokračovala i v tomto období – soustřeďovala se na přípravu nových tvarů květinových váz, drobného doplňkového skla a plaket.

Zlom v její kariéře představoval rok 1948. V té době přestala působit jako pedagožka středních škol, protože jí byla nabídnuta možnost zastávat vedoucí místo znárodněných skláren. Smrčková nabídku přijala a stala se vedoucí výtvarnicí v podniku Inwald, jenž v sobě sdružoval několik sklářských závodů.

Začala tak pracovat jako výtvarnice na plný úvazek. Náplní její práce v této pozici byl dohled nad návrháři, sestavování vzorových kolekcí, dozor nad výtvarnou úpravou a obsílání výstav a podniků. I zde však uplatnila své zkušenosti z pedagogické praxe – neváhala spolupracovat s mladými výtvarníky a pomáhala jim zvládat sklářské řemeslo.

Tato práce, konkrétně průmyslová výroba, ji však neuspokojovala, proto v roce 1960 ukončila spolupráci s průmyslem a vrátila se k vlastní tvorbě. Nadále se věnovala rytému sklu a sklu určenému k prezentaci květin na zahradnických výstavách. Co se týče rytého skla, nejčastěji vyráběla veduty měst a znázorňovala i historické motivy Prahy; věrná zůstala i svému oblíbenému motivu, květinám.

V 60. letech však její oblíbený motiv dostal hlubší význam: „Poprvé jsem použila růže jako symbolu nových Lidic hned po založení Růžového sadu. První váza s řežbou růže a nápisem Lidice byla darem československých obránců míru na konferenci v Tokiu. Od roku 1962 jsem vytvořila malé suvenýry s růží, větší vázy s rytinami, velké vázy z křišťálu vrstvené červeným rubínem s motivem růže. Do muzea v Lidicích jsem darovala jednu z těchto váz a jednu s růží zalitou ve skle. Váz s lidickou růží jsem vytvořila mnoho a dostaly se do celého světa. Tragický osud Lidic se mě velmi bolestně dotkl, protože na kladenské reálce se mnou studovali chlapci z Lidic a znala jsem i statečného faráře, který dobrovolně zemřel s ostatními.“

Pro Ludviku Smrčkovou byly květiny nejinspirativnějším motivem. Díky tomu začala spolupracovat se zahradníky a architekty, díky kterým vyráběla vázy přímo na míru jednotlivým květinám. Tuto spolupráci korunoval úspěch její výstavy Květiny a sklo v Berlíně, která v sobě skloubila výstavu zahradnickou s výstavou uměleckého skla. Výstava skla obsahovala vázy a mísy vyhotovené všemi dostupnými technikami, podle samotné Smrčkové však největší úspěch zaznamenaly „modely skleněných nádob pro pěstování květin v hydroponii“.

Ludvika Smrčková jako sklářská výtvarnice zazářila již v meziválečném období, tento kredit si však udržela po celou svoji kariéru. Její práce reprezentovaly Československo v zahraničí na Expo 58 v Bruselu a na Expo 67 v Montrealu. Účastnila se více než pěti set výstav doma i v zahraničí, svému nadání však obětovala celý svůj život – nikdy se nevdala a neměla ani žádné děti. V roce 1991 zemřela v zapomnění.

Literatura:

• VEVERKOVÁ, Irena. Ludvika Smrčková, první dáma české skla. Slánský obzor: Ročenka Musejního spolku v Slaném. 2003, č. 11, 126–132. ISSN 1214–3847.
• PAŘÍK, Jindřich. Ludvika Smrčková – první dáma československého skla. In: Československé sklo: Mistři českého skla [online].

Datum: 21.3.2013, autor: Klára Zetková, kategorie: Osobnosti, témata: osobnosti