Vzpomínka na Pavla Proška

Vzpomínka na Pavla Proška, ředitele 1. ZUŠ Kladno

Dne 15. 9. 2009 zemřel po těžké a dlouhé nemoci ve věku 55 let Pavel Prošek, ředitel 1. základní umělecké školy v Kladně. Pedagog, hudební vychovatel, sbormistr, dirigent, varhaník, ale především skladatel. Tak by se daly shrnout aktivity zesnulého Pavla Proška.

Jeho díla byla a jsou vysoce ceněna hudební odbornou veřejností. Je třeba zmínit především čtyři symfonie, tři mše, Českou rapsodii či Fantazii na chorál Svatý Václave, a dále Requiem, které napsal již v 25 letech u příležitosti úmrtí svého otce. Mnohé ze skladeb byly rozhlasově nahrány při ztvárnění sólových partů koncertním mistrem Jiřím Bezděkovským. Tolik strohý výčet autorových děl.

Na pohřebním aktu nejprve v družeckém kostele a posléze při ukládání do rodinného hrobu zazněla z úst kladenského vikáře Jiřího Neliby a unhošťského faráře Jaroslava Ptáčka řada krásných slov, vět a myšlenek, které zcela odrážely život a dílo Pavla Proška, takže by jen těžko bylo možné přijít s něčím nezmíněným a neopakovat vyjádřené. Proto bych chtěl podtrhnout především Proškovu neobyčejnou lidskost v tom nejkrásnějším slova smyslu.

Pavla jsem poznal před čtrnácti lety, kdy moje starší dcera začala navštěvovat 1. ZUŠ Kladno. To ještě pouze jako ředitele s přirozenou autoritou u svých žáčků, ale současně autoritou schopnou zapálit ve svých svěřencích hudební plamínek, který skýtal naději budoucího hudebního zanícení. Uměl si poradit i s některými nepříliš důstojnými projevy náctiletých studentů kladenského gymnázia, kde vyučoval hudební výchovu.

S vysoce lidským postojem Pavla Proška jsem se poprvé osobně setkal po premiéře jeho České rapsodie v kladenském divadle. Měl jsem potřebu vyjádřit mu své okouzlení z jeho hudby. Nic jsem tehdy nezastíral a otevřeně jsem mu řekl, že nemám žádné hudební vzdělání, avšak o to větší entuziasmus ke klasické hudbě. Proto ani nevím, co mám v dané skladbě cítit či co si pod jejími tóny představovat, ale mohu říct, že se to velice hezky poslouchá. Tehdy mně Pavel odpověděl, že toho si cení nejvíce a že mnohdy se vedou zbytečné řeči, co autor skladby chtěl říci a vlastní zážitek z hudby uniká.

S Pavlem jsme se postupně spřátelili a začali se navštěvovat. Moji dceru doprovázel na klavír při jejích pěveckých vystoupeních nejprve v hudební škole a postupem času i na jiných koncertech. Věnoval jí dokonce i šest skladeb pro soprán, jejichž premiéra se odehrála v sále kladenského divadla Lampion. Velice rád jsem s ním zapřádal debaty o hudbě a Pavel mě trpělivě zasvěcoval do jejích tajů.

Pro Pavla Proška byla vším jeho rodina. Vzpomínám si, jak při jedné mé návštěvě v Družci mi Pavel radostně sdělil, že se mu podařilo zajistit bydlení pro rodiny jeho dvou dcer, Jitky a Jarušky, nedaleko od jeho domu. „To je přece ideální,“ řekl mi tehdy, „mít svoji rodinu nablízku a přitom nebydlet pod jednou střechou.“ Zase jsem nemohl nic jiného, než dát mu za pravdu. Pavlův statek, vedený citlivou rukou paní Proškové a mužnou silou mladého Pavla, byl od nového obydlí skutečně, co by kamenem dohodil. Pavel miloval svoji nejmladší dceru Lidušku. Od jejího raného dětství s ní usedal ke klavíru a nenásilně jí otvíral vrátka do světa hudby.

Pavel Prošek byl osobnost se vším všudy avšak v tom nejkrásnějším slova smyslu. Jsem rád, že jsem ho poznal a spřátelil se s ním. Bude mi chybět.

Datum: 15.11.2009, autor: Jiří Fingerhut, kategorie: Příběhy, témata: osobnosti, hudba