„Tonda Zápotonda“ a jeho literární Kladno

Kladno literární (4. část) – Antonín Zápotocký

• 
• 
• 
• 
• 
• 

Název tohoto článku není urputnou snaha být už od začátku dalšího pokračování volného seriálu Kladno literární vtipný. Nejde ani o ironii, a už vůbec by čtenář neměl název brát jako krutou jízlivost. Za deset let, co jsem na Kladně žil, jsem tohle familiární označení našeho čtvrtého prezidenta Antonína Zápotockého slyšel nesčetněkrát. A sám Zápotocký za svého života zřejmě ještě mnohem častěji.

Není pro mě snadné psát v dnešní době o komunistickém politikovi (i když můj zájem je pouze literární a regionální). Navíc mívám v posledních letech pocit, že naše historiografie (především díky jejím šiřitelům v médiích) úspěšně navazuje na tendenčnost svojí starší komunistické kolegyně.

„Ve svých knihách je člověk Antonín Zápotocký přítomen celý beze zbytku. A jeho romány promluvily k čtenářům řečí nevyumělkovanou a nehledanou a bezprostředně se obracejí k lidem, řečí vyvěrající ze zřídel bytostně lidového vypravěčství.“ Takto shrnul literární historik František Buriánek v roce 1984 literární odkaz Antonína Zápotockého. Dnes už se nemůžu Františka Buriánka zeptat, zda byl o svém hodnocení přesvědčený, ale snad se nedopustím narušení nějaké piety a dodám vlastní dedukci, že asi nikoli.

Zápotocký jistě už od mládí hodně četl; vyrůstal v inspirativním prostředí otce, „intelektuála z lidu“, a jistě si hodně pamatoval a následně osvojoval. Znal literární žánry a postupy, a pak už není velký problém „podrobit“ si samotné literární řemeslo.

Antonín Zápotocký byl Kladeňákem vždy a všude. Svůj rodný kraj prezentoval a propagoval při všech možných příležitostech, mluvil o něm se zaujetím i s láskou pokaždé, když se naskytly možnosti – a těch nebylo málo. I když Kladno nechal od určité doby za svými zády, v srdci ho stále nosil, a pokud mu čas vrcholného politika a vytíženého funkcionáře dovoloval, rád se tam vracíval, pracovně i soukromě.

Zápotocký dostal do vínku jakýsi literární talent, který sice nedosahoval úrovně byť průměrného literáta, ale nějaké povědomí o literárním řemesle přece jenom měl. Kladno a Kladensko se dvakrát staly hlavním dějištěm jeho románů. Poprvé ve Vstanou noví bojovníci (1948), podruhé, ale již podstatně méně, v Rudé záři nad Kladnem (1951).

Tento článek má být pokračováním rozsáhlejší práce Kladno literární; ale bude i trochu jiný. Nelze si totiž odmyslet Zápotockého literární práci od jeho činnosti politické. Tak jako by bylo vůbec pošetilé oddělovat autorovo dílo od jeho života. U spisovatele „v druhém plánu“, jakým Zápotocký byl (byl a zůstal na prvním místě politikem), to platí dvojnásob.

Vstanou noví bojovníci

„Psal se rok 1884. Bylo k večeru. Po silnici od Prahy přes Dejvice – Šárku – Generálku a Horoměřice drkotal povoz. Dva statní, dobře živení koně, pěkná plachta povoz kryjící a i celé vybavení nenechávalo nikoho v pochybnostech o jeho účelu i majetníku. Byl to mlékařský povoz, z císařského velkostatku.“

Takto začíná román Vstanou noví bojovníci (1948) – a začíná tak i životní cesta Antonína Zápotockého. Na kozlíku totiž seděla vedle sprostého kočího i maminka Barbora, která v té době nosila malého Antonína pod srdcem. Ráno vyjížděl „mlíkařský“ povoz na Prahu a zastavoval se ve velkých statcích, aby posbíral mléko pro Pražáky. Do velkých věder se mléko slévalo na statcích v Kolči, Slatině, Zvoleněvsi, v Brodcích…

Při jedné takové zpáteční cestě vzal jeden mlékařský vůz Barboru Zápotockou na kozlík a dovezl ji do Zákolan k jejímu muži Ladislavovi. Ladislav Zápotocký byl člověk neúnavný, věčný buřič, potížista, názorově vyhraněný „socan“ a zakladatel dělnického hnutí v českých zemích – jinak povoláním krejčí.

V Zákolanech se Ladislav Zápotocký v roce 1852 narodil a do Zákolan byl jako do své domovské obce poslán, aby neškodil a nepobuřoval. Rakouské úřady se domnívaly, že v zapadlé vísce na Kladensku nebude mít mnoho možností agitovat ve prospěch dělníků a jejich práv. Byl to však omyl. Na úkor vlastního živobytí a živobytí své početné rodiny (Antonín byl poslední v řadě jeho dětí – pět z nich zemřelo, pět jich zůstalo naživu), se otec Ladislav více staral o práva dělníků než o krejčovskou živnost, i když jistě nějaký ten kabát ušít musel, aby všechny nějak uživil.

Otec Zápotocký musel být charismatickou a důvěru budící osobností, když dokázal po počáteční velké nedůvěře „třídně zaostalých“ oslovit právě je, byť dosud o nějakých dělnických právech nic neslyšeli. Však to také Antonín Zápotocký vzletnými větami popisuje. Popis je vůbec oblíbený způsob Zápotockého literárního vyjadřování. Chybí mu však jakási lehkost a samozřejmost takové formy. Zápotocký si musí vypomáhat popisem dokumentárním a dobrá polovina románu je „vycpaná“ fakty a přepisy skutečných dokumentů.

Tak tomu je již v druhé kapitole, kde autor vlastními slovy nudně popisuje počátky dělnického hnutí v českých zemích. Přitom úplný začátek knihy dokáže vtáhnout čtenáře do děje zkratkovitým popisem situace, místa a postav, který nezdržuje a navede k svěžím dialogům. Je škoda, že se pak už s podobným spádem vyprávění téměř nesetkáme; jen na několika malých plochách (např. situace kolem postavy starého dědy Kolmistra). Dialogy jsou potom jen přepisem frází, různých stanovisek; je možné si představit i řečnický projev „rozhozený“ do rozhovoru několika postav.

Čím je ale román cenný, stejně jako Rudá záře nad Kladnem, jsou popisy kladenských reálií, míst i jednotlivostí každodenního života Kladenska. Tak třeba cesta ze Zákolan do Kladna na 1. máje roku 1890 je popsána takto: „Tak bylo rozhodnuto a Toník klusal po boku otce, Vosmíka a Lánského na Kladno na 1. máj. Od Zákolan přes Mozolín (dnes jen místní určení místa s několika domy) a Týnici (Týnec – opět místo s několika málo staveními, kam vede jen úzká silnička) šli sami. Za Vřetovicemi (jasně že Dřetovice) se lidé již tu a tam ke Kladnu trousili, za Stelčovsí (Stehelčeves) jich přibývalo a od Rapic (Vrapice) přes Dubí a Újezd (poslední domky Újezdu nad Kladnem byla zbořeny v šedesátých letech minulého století, aby udělaly místo novému závodu SONP Kladno) šly už celé hloučky.“

V okořském háji se konaly tajné schůzky „rady čtyř“, jež vedl L. Zápotocký-Budečský a dozvíme se také o sdružení obcí Zákolany, Koleč, Kováry, Trněný Újezd a Týnec. Cesta ze Zákolan do Kladna byla také každodenní trasou malého Toníka do školy v Kladně, neboť nebývalo peněz nazbyt na dráhu. Zápotocký pokračuje lokalizací 1. máje 1890 na Kladně:

Tábor lidu byl za Kladnem v lese. Říkalo se tam ´ve Hvězdě´. (Lokalita kolem dnešního Sletiště). Okolím Kladna se projdeme Votvovicemi (Otvovice), Kováry, Holubicemi (Boží tělo v Holubicích) nebo Kolčí. V Kladně nemůžeme minout ulici Zádušní, kde v hostinci U Kostků byla první redakce kladenských dělnických novin Svoboda. Jen v jedné krátké kapitole Zápotocký popisuje Boží tělo roku 1889; to v závěru knihy, kde naprosto rezignoval na vyprávěcí formu a už jen opisoval a upravoval deníkové a dokumentární záznamy.

„Tonda s dědou Himmelovic šli tedy z Kladna. Přes náměstí, Huťskou ulicí dolů, kolem hejtmanství, hutí, Poldovky k Újezdu a Dubí do Rapic.“ Takových popisů reálií je v románu Vstanou noví bojovníci dost. To je asi ale tak vše, co Zápotockého román může dneska nabídnout, i když totéž nabídl i v době svého vzniku…

Rudá záře nad Kladnem

V roce 1902 skončila Zápotockému učednická léta na Mělníku a s čerstvým výučním listem kameníka odjel do Prahy, kam se mezitím jeho rodiče přestěhovali. Na začátku dvacátého století, do něhož se vkládalo nemálo nadějí, dělnická Praha začínala vřít.

„Revoluční“ kvas vyvrcholil v roce 1905, kdy se v umírněné podobě přelil z Ruska (tzv. krvavá neděle v lednu téhož roku). Bylo dosaženo zavedení všeobecného hlasovacího práva a v roce 1907, po podpisu císaře Františka Josefa I., se podle něj již volilo do říšské rady. Byly to roky, v nichž si mladý Zápotocký zřejmě plně uvědomil poslání svého otce; šlo o roky, které dokončily formování revoluční osobnosti Zápotockého a udělaly z něho radikálního socialistu.

Tento úvod je potřebný, neboť shrnuje Zápotockého románové dílo Revoluční rok 1905 (1949). Je nepochybně čtivější než Bojovníci. O dva roky později vychází třetí román Zápotockého Rudá záře nad Kladnem (1951), který je už stínem předchozích dvou, pokud můžeme vůbec o nějakém literárním světle u Zápotockého románů vůbec mluvit; možná jen o záblescích.

Rudá záře nad Kladnem je mozaika, nástěnka, kronika, dokument, reportáž, faktografická snůška údajů, jmen a názvů, které souvisejí s událostmi v románu popisovanými. Zápotocký nedokázal uchopit vylíčení událostí, které prožil v bouřlivých letech po první světové válce, kdy dělnictvo v nové republice bylo dílem oklamané a začalo se bouřit proti pokračující a prohlubující se korupci, „keťasení“ a politickým „čachrům“.

Byla by to jistě nosná látka, ale Zápotocký nebyl dobrým autorem. Nedokázal se přenést přes svou ryze politickou osobnost, která v něm i jako u autora vždy převládala. Možná to bylo i tím, že za léta politické činnosti a angažovanosti ze své lidskosti hodně poztrácel a pod oblekem funkcionáře a „partajníka“ zbyla už jen jakási šedivá a unavená osobnost, která ztratila nadhled a přirozený smysl pro obyčejné „člověčí“ rysy a zapomněl na pravý význam slov, jako jsou láska, štěstí nebo radost.

Zápotocký se vrátil z bojišť první světové války do Kladna 12. listopadu 1918 a podle všeho se okamžitě pustil do politické práce. Zjistil, že válka upozadila spravedlivý boj dělnické třídy, proto se odhodlal ihned nasadit celou svou osobnost a neztratit ani den.

Skutečně není důvod nevěřit tomu, co nám v románu Rudá záře nad Kladnem napsal; válka opravdu zastínila téměř vše, tedy i boj proletariátu za lepší pracovní a životní podmínky. A není důvodu nevěřit také tomu, že se i v nové republice objevily politické síly, které se vehementně snažili hněv dělníků bagatelizovat a udržovat ho v „rozumných“ mezích. Dělo se to tak vždy; v monarchii, za Masarykovy republiky i v dobách čtyřicetileté „vlády dělnické třídy“. Děje se tak i dnes… Historická fakta jsou nevyvratitelná, tj. dohádatelná. Stačí si porovnat komunistickou tendenční historiografii s dnešní, jež si v něčem s tou předešlou nezadá (např. škodolibý a ironický Jiří Pernes) a zjistíme, že je třeba stále myslet vlastním rozumem.

Tak jako se Zápotocký vrátil v roce 1918 na Kladno, vraťme se teď i my do města, nad kterým s železnou pravidelností dominovala „rudá záře“. Co o něm Zápotocký ve své knize píše? Moc toho není; Kladno je tu spíše šedivou kulisou, statuje sice jako mohutný sbor, který ale nemá co hrát. Reálií si „kladensiolog“ příliš neužije; dozví se, že v Podprůhonu chyběla zoufale kanalizace, všude bylo bláto, protože nebylo dláždění (srovnej s Františkem Stavinohou: Hvězdy nad Syslím údolím).

Dokumentární žánr si samozřejmě žádá skutečné postavy, aktéry historických momentů; tady jsou to např. postavy kladenských politiků nebo kladenských živnostníků. Zápotocký nám ale neprozradí, kde na Kladně s manželkou vlastně bydleli. Po krátkém pátrání jsem našel odkaz na stránkách kladenského patriota a renesančního člověka Ludvíka Hesse, že Zápotockých měli bydlet v dnešní Maroldově ulici, která se v čase Zápotockého vyprávění nazývala Chelčického, kousek od dnešního náměstí Svobody. Tam měli malý byt o kuchyňce a jednom pokojíku. Avšak potřeba většího bydlení donutila i praktických věcí si nevšímajícího Zápotockého pronajmout si větší byt. Takže který to tedy vlastně ten v Marodově ulici byl?

Manželé Zápotočtí se poznali samozřejmě v Kladně a podle vyprávění jeho ženy Marie to bylo na jedné z četných demonstrací, o které nebylo na Kladně tehdy (1907) nouze. Zápotocká též vzpomíná na koupené kolo na splátky, kterým její muž objížděl nespočet schůzí a porad (Dříň, Doksy, Velká Dobrá, Velké a Malé Přítočno, Vrapice, Motyčín, Hnidousy nebo vzdálenější Smečno). Většina těchto vsí a obcí (celkem 57) pak byla v horké zimě roku 1920 pod vládou Zápotockého revolučních rad, jež asi tehdy hodně zatopily „umírněným demokratům“ v celé republice.

Jsou okamžiky naší historie, které čekají na nezaujaté zhodnocení. Zápotockého román Rudá záře nad Kladnem zřejmě nebude v budoucnu zrovna dobrým pramenem. I po šedesáti letech autor slouží svým románem tak akorát tomu, aby zůstaly tyto závažné a významné události, jež měly ohnisko na Kladně, dál jen zlehčovanou epizodou v našich nejnovějších dějinách.

Stopy Antonína Zápotockého na Kladně (výběr)

• Dělnický dům na náměstí Svobody
• hostince U Hurtů, U Trousilů, třída Čs. armády (události v prosinci 1920)
• hostinec u Ječmenů, ??? (schůze sportovního klubu)
• hostinec U Kostků, Zádušní ulice (první redakce dělnických novin Svoboda)
• hostinec U zeleného hroznu, ??? (demonstrace proti povolání vojska, které dohlíželo na průběh prvních svobodnějších voleb v roce 1907)
• náměstí Starosty Pavla (stěžejní místo pravidelných dělnických demonstrací a bouří)
• Maroldova ulice (údajné bydliště rodiny Antonína Zápotockého)

Prameny

• Klementová, J. (ed.) (1985): Antonín Zápotocký ve vzpomínkách současníků. Praha: Práce.
• Památky revolučního hnutí Středočeského kraje, Okres Kladno (1973). Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kra­je.
• Forst, V. (1975): Antonín Zápotocký spisovatel. Praha : Československý spisovatel.
• Šumberová, L. (1984): Antonín Zápotocký 1884–1957. Praha: nakladatelství Svoboda v nakladatelství Prá­ce.
• Beránková, M. (1984): Novinář a publicista Antonín Zápotocký. Praha: Novinář.
• Pernes, J. (2010): Takoví nám vládli. Praha: Brána 2010, vydání druhé.
• Seznam nových a starých ulic Velkého Kladna. Kladno: Cíl, 1947
• Zápotocká, M. (2001): Můj život s Antonínem Zápotockým. Říčany: Orego.
• Pěnička, A. (1954): Kladensko v revolučních letech 1917–1921. Praha: Státní nakladatelství politické literatury.
• Rupnik, J. (2000): Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Hrabě, A.–Pobořil, R. (1971): Antonín Zápotocký a Sparta Kladno. Kladno: Kladenská záře.
• Zápotocký A. (1973): Vstanou noví bojovníci, Revoluční rok 1905, Rudá záře nad Kladnem. Praha: Práce.

Datum: 17.6.2011, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti