Srpen 1968

Co mi utkvělo ve vzpomínkách na „vstup spřátelených armád“ na naše území

Rok 1968 přinášel do našich životů naději, že nebudeme nuceni tolik žít s obavami, že jsme svým způsobem života na překážku ideologii, která určovala život v naší společnosti. Tím, že jsme se snažili žít podle evangelia, byli jsme zařazeni do nepřátelského tábora mezi tmáře, kteří nebyli ochotni přijmout světový názor vládnoucí uchvatitelské moci, jež se zaštiťovala marx-leninismem. O zmírnění despocie v našem národě se pokoušelo na lednovém zasedání KSČ jedno křídlo ve vedení strany tím, že chtěli u nás budovat socialismus s lidskou tváří. Celý ten proces byl nazván „Pražské jaro“. Bylo neuvěřitelné, jaké množství podnětných iniciativ se snažilo podílet se na rozvoji utlumeného života v naší společnosti. Tím se ale začala značně oslabovat vůdčí úloha „jedné strany“ ve společnosti. To se nelíbilo „Velkému bratru“, který rozhodl, že vedení „naší strany“ pomůže ozbrojenou mocí.

Nad ránem z 20. na 21. srpna nás probudil hluk vojenské techniky, která přijížděla od Slaného. Máma zvala staršího syna (9 roků), aby se šel podívat na tanky, které projížděly okolo nás. Domnívali jsme se, že je to vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Jaké bylo naše překvapení, když nám volal známý, který byl na noční směně, že jsme ve vojenské okupaci. To byla zpráva, která vyvolala totální nejistotu nejen pro nejbližší chvíle. Byly prázdniny a náš mladší syn byl s dědečkem a babičkou (75 roků) na prázdninovém pobytu v Maxově. V takových chvílích se každá rodina snaží být pohromadě. Dohodli jsme se rychle s kamarádem, se kterým jsme si před měsícem společně koupili osobní auto, aby se mnou jel pro naše do Maxova. Problémem bylo sehnat benzín, abychom ho měli na obě cesty. Podařilo se nám ho dostat až ve Smečně, i když jsme si museli vystát dlouhou frontu. Cestou do Maxova jsme jeli proti nepřetržitým vojenským kolonám. Jelo se dost obtížně, protože mnoho vojenské techniky už leželo v příkopech u silnice, a se strachem jsme projížděli zvláště kolem tanků. I když telefonické spojení nebylo možné, naši už byli sbaleni a očekávali nás, protože věřili, že je nenecháme v odloučenosti. Cesta domů byla mnohem náročnější, protože mnohde bylo nezbytné jet v koloně mezi vojenskou technikou. Docela děsivé bylo, když za námi jel tank, jehož hlaveň se na nás šklebila nad předním sklem. Děda se snažil moc nemluvit do řízení auta, ale babičku zachvacoval takový strach, že nám stále radila, co máme dělat. Kamarád ji několikrát uprošoval, aby nepozorovala, co se kolem nás děje, a raději zavřela oči a spala. Nakonec se jí to podařilo.

Situace nás nutila k tomu, abychom vyhledávali vedlejší cesty, po kterých bychom se mohli přibližovat k domovu a na nichž nebyli vojáci. V paměti mám, jak v jedné vesnici nám někdo poradil, abychom projeli dvorem, přes který jsme se dostali na vedlejší cestu bez vojáků. Lidská solidarita nám přispěla, že jsme se ten den dostali v pořádku domů. Manželka se synem v trpělivosti musela na nás čekat. (Nebyly mobily.) Mohla se jen modlit za náš návrat a zřejmě tak jednala, protože náš návrat byl šťastný. Připomíná mi to jednu vzpomínku A. de Exupéryho. Při jednom letu ztroskotal v Andách. Nebylo žádné dorozumívací spojení, a tak jen věřil, že jeho kamarádi udělají všechno, aby ho našli. To mu dávalo odvahu přežít v extrémních podmínkách. S podobnou důvěrou na nás čekala manželka a ani její důvěra nebyla zklamaná.

Datum: 13.10.2008, autor: Stanislav Pavlík, kategorie: Příběhy