Kladno píše prózu

Kladno literární (2. část)

• 
• 
• 
• 

Jestliže některý prozaik použil kulisy a reálie Kladna, činil tak příkladně proto, aby oslavil práci horníka, potažmo hutníka. Těm schopnějším se ale také nabízela látka mocně kontrastní: tvrdost a nesmlouvavost života kladenského dělníka a umělecké zachycení jeho (ne)obyčejného lidského konání – práce, rodina a děti, radosti a starosti. A to celé nejlépe na pozadí určitých společenských či politických změn.

Málokteré prozaické dílo odehrávající se v kulisách rázovitého kladenského regionu se vyhnulo problému neutěšené sociální situace kladenských dělníků a jejich rodin. Řadě z nich se podařilo vyhnout ideologickému vyznění a dobové tendenčnosti.

Dnes již téměř zapomenutý básník, prozaik a novinář Jindřich Černý (1905–1960), zasadil svůj první román Čtvrtá silnice (1944) do kladenského regionu, a literární Kladensko tak získalo jedno nejpozoruhodnějších literárních děl.

Pro Černého byl kladenský průmyslový kraj dobrým podložím pro fabulování nelehkých a málo běžných lidských osudů. Starý havíř Koubek se jen tak snadno nechce vzdát svého domku, který svou polohou překáží v rozšiřování haldy. Domek postavil před mnoha lety jeho děd, tehdy ještě hodně daleko od haldy, ale dnes se stal poslední překážkou v expanzi dolování na nedaleké šachtě.

Pro nezadržitelné a zákonité rozšiřování haldy, z níž padají velké kameny až k samotnému stavení, se již třikrát posunovala silnice kolem ní. Teď je v plánu „čtvrtá silnice“. Koubek svojí neústupností a paličatostí brání nejen rozvoji dolu, ale brání i svobodnému životu své jediné dcery, jejíž představy o světě jsou naprosto odlišné od těch, které jí byly vštěpovány od narození.

Jedinou Koubkovou oporou je jeho matka, která fanatickým jednáním brání jakýmkoli změnám. Tři roky po vydání Čtvrté silnice autor román přepsal a doplnil o několik tehdy politicky žádaných motivů – třeba stávku nebo třídní uvědomění hrdinů. Lehkost původní verze nahradil křečovitou patetičností a motivem stávky tvrdě narušil psychologickou nadstavbu a uvěřitelnost knihy. Nová verze vyšla v roce 1947 pod názven Přelomy. Autor se tentokrát schoval se za pseudonym J. Čern.

V roce skončení druhé světové války vydal Jindřich Černý sbírku povídek Ve stínu komínů (1945), určenou spíše dětskému čtenáři. Není to dětská literatura v pravém slova smyslu, protože některé povídky mají spíše baladický charakter (Tonka, Svářeč Venda), ale většina z nich má didaktické vyznění a autor používá pro lepší srozumitelnost např. formu bajky (Starý důlní vozík a lampa). Jinde volí lyrické tóny (Co mi vyprávěla cesta), jinde zdůrazňuje pro dětského čtenáře krutost nacistického režimu nebo ho seznamuje se sociální nespravedlností na Kladensku. Lyričnost většiny příběhů je podpořená básnickými obraty a řadou srozumitelných metafor.

Kladno a Kladensko sehrává důležitou roli i ve dvou dalších „dětských“ knížkách; v Langrově novele Děti a dýka a v Kachlíkových Červnových dnech. Svůj stesk po domově v cizí zemi literárně vyjádřil významný český spisovatel, dramatik a novinář František Langer (1888–1965) v novele pro děti Děti a dýka (1940).

Knížka má zvláštní původ. Její tvůrce nemohl tušit, že když příběh o jedné osudné klukovině na počátku války zasadí do Lidic, dosáhne tím mimořádné síly a jakési nechtěné exkluzivity. Jako do každé české vesnice i sem do Lidic (v novele Podolí) přijíždí nové „obyvatelstvo“, německá správa. Blízko je strategicky důležité průmyslové Kladno, musí být tedy dozor ostřejší. Každé podezřelé chování musí být přísně vyšetřeno, možný protistátní čin tvrdě potlačen hned v zárodku.

A tak „nevinná“ klukovská hra se střelným prachem, jímž se odstřeluje v dolech, spustí ve vsi lavinu krutého teroru. Viník znám není, ale gestapácký vyšetřovatel (pronikavě inteligentní) ho přesto chce najít za každou cenu. Tuší, že to byl někdo z podolských dětí, ale to by pak nebyla žádná sabotáž a protistátní čin. Na základě přiznání některého z kluků obviní několik dospělých. Problém bude vyřešený a jeho čeká pochvala. Vše se ale změní v okamžiku, kdy do děje vstoupí ten, který na sebe všechno vezme a je gestapákovi rovnocenným protihráčem…

Kladenský rodák z Rozdělova, filmový režisér a prozaik Antonín Kachlík (1923), se do Kladna literárně vrátil jen jednou, v novele pro mládež Červnové dny (1961/1968). Odehrává se v učňovském středisku při dolu Max u Libušína a poměrně věrohodně vystihuje dobu, v níž (původně filmová povídka) vznikala. Bylo to období začínajících šedesátých let, doznívající legendy o „vyšehradských chuligánech“ a opouštělo se od dogmatických Makarenkových výchovných metod (vychovatel, který vyznává tyto metody je postavou zápornou).

Próza je prosta vtíravé schematičnosti a i když nezapře dobu svého vzniku, jde o vyprávění živé, uvolněné, do jisté míry pravdivé a upřímné. Takové jsou hlavně postavy učňů a jejich chlapeckých lásek. Čtenář jim uvěří a ten, kdo tuto dobu zažil jako mladý, možná si při četbě nostalgicky povzdychne.

Kachlíkovo vyprávění o učňovské mládeži, jejích láskách, průšvizích a podařených-nepodařených vzpourách se kromě Maxovky odehrává také přímo v Libušíně (kam se chodí za holkama) a na slavné Mayrovce u Vinařic, kde kluci prvně fárají. Film, který literární podobě předcházel, naztratil ani po téměř padesáti letech mnoho ze své dobové poetiky, stejně jako jeho hodnotné literární převedení, vydané v roce 1968.

V sedmdesátých letech mělo Kladno a Kladensko literární zastoupení (a zastání) jen ve Františku Stavinohovi (1928–2006). Přesto se v této dekádě objevila nenápadná knížečka normalizačního spisovatele a stranického pracovníka Zbyňka Kovandy (1929–1987) Oheň na dlani (1978). Je to příběh výtvarně nadaného mladíka, který poslání „skutečného umění“ pochopí teprve, až pozná, co to je „oheň na dlani“. Ten se mu „vznítí“ na povinné brigádě, kterou museli absolvovat všichni budoucí vysokoškoláci, zvláště ti humatitně zaměření, po „Vítězném únoru“.

Oním „ohněm“ jsou obyčejné mozoly vytvořené celodenním odhazováním doutnajícího uhlí na dole Antonín Zápotocký v Dubí. Čtenář se bohužel nikam s autorem nedostane. Pokud se knížku rozhodne dočíst a dovědět se, jak toto dílko dopadne, musí se prokousat autorovým spletencem pseudointelek­tuálních pitomostí, což má být vnitřní myšlenkový pochod hrdiny, a prohrabat se bludištěm nevěrohodných situací až do konce, kdy hrdina konečně pochopí, co vlastně je to umění a pro koho se má dělat.

V posledních desetiletích se na „staré“ Kladno spíše vzpomíná. Na pomezí beletrie a literárních vzpomínek jsou knížky Jiřího Rezka, proto také zřejmě jedinou „kladenskou“ prózou z této doby je knížka Josefa Řemínka (1956) Chlapi nepláčou aneb Kladno, to je to město (2000).

Hrdinou příběhu je muž středních let, mistr na sochorové válcovna na Dříni, od něhož uteče manželka atraktivního vzhledu a on hledá jiná životní naplnění. Autor vypráví docela obyčejný příběh na pozadí událostí pro Kladno tragických, rozpad „matky českého průmyslu Poldi“. Nenucený tok vyprávění s živým jazykem a uvěřitelnými jednáními postav dodává knížce čtivosti.

I tady na konci druhé kapitoly nelze jinak než opakovat, že rázovitost, jistá neukotvenost a neuspořádanost samotného města a jeho historie, se odráží i v tzv. krásné literatuře. Však také Kladno není a nikdy nebylo tím prvoplánově estetickým městem…

Použitá literatura:

• ČERNÝ, Jindřich. Čtvrtá silnice. Praha: A. Lapáček, 1944
• ČERNÝ, Jindřich. Ve stínu komínů. Frenštát pod Radhoštěm; Družstvo Dílo, 1947
• ČERNÝ, J. Přelomy.Praha: Družstvo Dílo, 1947
• LANGER, František. Londýn: Kruh přátel československé knihy, 1942
• KACHLÍK, Antonín. Červnové dni. Praha: SNDK, 1968
• KOVANDA, Zbyněk. Oheň na dlani. Praha: Československý spisovatel, 1978
• ŘEMÍNEK, Josef. Chlapi nepláčou aneb Kladno, to je to město. Otakar II., 2000

Datum: 16.1.2010, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti