V křišťálovém městě

Zůstává ve veřejném prostoru místo pro invenci?

Mám za to, že současné směřování urbanistické koncepce města vážně poškozuje lidskou invenci. Vím, možná ten výrok vypadá jako prázdný bonmot, ale pokusím se přesvědčit, že není tak úplně neoprávněný. Předem bych ale rád upozornil, že nejsem odborník – urbanista, sociolog, psycholog, environmentalista ani nic podobného.

Tak tedy případová studie: sítenské údolí. Dalo se tu pobíhat, kde člověka zrovna napadlo. Neupravená křoviska vytvářela řadu příjemných a někdy až intimních zákoutí. Neregulovaný potok místy tekl a někdy se úplně ztrácel a poznali jste ho až v okamžiku, kdy jste měli úplně mokrou botasku, ve které celou cestu domů čvachtalo. A vzpomínám si, že jsme kdysi coby správní „gympláčtí“ přírodovědci zkoumali v potoce vodní život (i když pravda, zrovna moc velkou diverzitou neoplýval). Zkrátka a dobře se tu dalo sáňkovat, provozovat nepřeberné množství her (od schovky a honěné až po náročnější bojovky), bylo to ideální místo pro pozorování nejrůznějšího býlí, ještě než vznikl dětský koutek, tak tu byly napůl „self-made“ prolejzačky.

Dnes procházím údolí po cestách nalinkovaných krajinnými architekty, zhuštění stromového porostu vcelku logicky regulovalo sáňkovací možnosti a děti mají hřiště dle evropských norem. Potok už se neztrácí, ale protéká si novým (vybagrovaným) korýtkem. Lidé si nehledají svoje koutky a zátiší (taky jich trochu ubylo), přirozeně jsou totiž přitahováni k malému jezírku, jež se stalo jakýmsi novým centrem údolí (leč v letních měsících trpícím akutním nedostatkem vody). A pestrý plevel nahradil kultivovaný trávník…

Podobně dopadly všechny městské parky. Trošku divočejší vzhled, který často umožňoval zajímavé využití, zejména ze strany vynalézavé mládeže, nahradil přísný geometrismus, uhlazenost, řady pravidelně rozmístěných laviček a přísně střižený trávník. Cesty jsou jasně dány zámkovou dlažbou a tam, kde si lidé trasu vzdor architektonické koncepci zkracují přes trávník, vznikne dlažba dodatečně. Sice někdy vznikne pokus o zapojení invence obyvatel, třeba v případě zvláštní dřevěné konstrukce v parku před Gymnáziem. Jenže plán se nic moc nepovedl – těžko soudit, co bylo záměrem, ale „bedna“ (slang místních) se stala jen alternativou laviček.

Veřejné prostory se neustále přestavují k veřejné spokojenosti. Jen mám pocit, že veškeré prostory jsou pro nás tak trochu naprogramovány. S alternativním pobytem kruhu přátel na parkovém trávníku se zkrátka nepočítá a městský strážník odhání mládež z rozložených mikin na lavičky. V některých částech města lavičky jsou, protože tam se odpočívá, jinde nejsou, protože bych tam odpočíval asi jedině já. Veřejná prostranství se stávají městem z křišťálu – můžeme jej leštit, ale nesmíme nikam jen tak pro potěchu rýpnout nebo nějaký ten kus křišťálu urazit…

Leč není tak zle, jak by se možná mohlo stát. Lidská tvořivost nevymřela. Dnes jsem zrovna procházel po trati vlečky od dolu Mayrau na Cikánku. A hle, potkal jsem hned dvě maminky s kočárky, projíždějící se po kolejích. Kočárek mezi pražci pěkně houpe a děti po obědě lépe usnou. Není to geniální? Jen čekám, kdy nám urbanisté pro podobné účely zřídí na chodnících příčné prahy!

Datum: 15.3.2008, autor: Roman Hájek, kategorie: Blog

Komentáře

Sítenské údolí. Bydlím přímo u něj a opravdu zde bývala pořádná divočina, husté neprostupné houštiny, v zimě prudké svahy na sáňkování. Pěšinou spojující Plzeňskou a Bendlovu ulici napříč údolím chodím denně po několik let. Dříve to byla úzká kamenitá cestička, za vlhka sice obtížně schůdná, ale kouzelně venkovská. Dnes je tam široká parková cesta s dlouhými schody, která však je za mokra taktéž obtížně schůdná /díky nevalně zpevněnému povrchu/ a lidé raději chodí po trávníku, protože zemní směs použitá pro cesty výborně drží na podrážkách bot.
Sítenské údolí je dnes hlavně eldorádem velkého množství psů, pro jejichž exkrementy nelze umožnit dětem se volně proběhnout či povalovat po trávníku.
Ale díky za Sítenské údolí takové, jaké je. Hrozilo totiž jeho zaplnění rodinnými domky či zahrádkářskou kolonií, případně také zavezení.

datum: 19.4.2008 15:18, autor: mironic

Romane, snad to není tak tristní, jak píšeš.
Možná existují i drobné křišťálky, které potěší.
Chápu Tvé pocity ohledně sítenského údolí, ač sama mám jiné. Úpravy možná ubraly na přírodním charakteru a vzhledu místa, ale podle mé zkušenosti z loňského léta a podzimu otevřely údolí mnoha lidem, kteří by tam jinak nepřišli. Když jsem si několikrát krátila cestu od divadla na Sítnou údolím, potkávala jsem spoustu maminek (tatínků) a babiček (dědečků) s dětmi, pod stromy seděly skupinky mladých a klábosily, zamilované páry se procházely po pěšinkách. Přestože stav úprav byl ještě v poněkud syrovém stavu a nové prvky vegetace se teprve snažily zaujmout své místo v prostoru, údolí na mne dýchlo příjemným pocitem místa, kde je možné relaxovat a zapomenout na to, že nad hlavou je rušná silnice.
A další parky ve městě? Máme vlastně nějaké? Nejsem si jistá, zda náměstí Svobody nebo park před gymplem jsou místa, kde by člověk toužil spočinout na zeleném pažitu. Park u divadla je příjemný, ale ve skutečnosti je to jen průchozí veřejný prostor…
Ale ještě je tu park Trilobit. To místo mne děsilo, když vzniklo, protože mi připadalo moc „betonové“. Ale chyba – to místo žije. Jen je to jiný park, než na jaké jsme byli zvyklí.
Kladno městskými parky neoplývá, ale má tu výhodu, že pokud půjdete nikoliv do města, ale z města, ocitnete se záhy ve všech směrech v lesích, které jsou autentické, a na cestách, kde můžete zakopávat o drny i kořeny. Volba je na nás.
Zuzana Vlčková

datum: 16.3.2008 0:44, autor: Zuzana Vlčková